Únor 2011

Soutěž číslo 1

28. února 2011 v 16:48 | Janisek |  Soutěže
AHOJ CHCI VAM OZNAMIT ZE TU JE PRVNI SOUTEZ TOHOTO BLOGU DOUFAMZE SE ZA ZABAVOU ZAPOJITE A POKUD JSTE SI JSEM PRISLY PODIVAT NEVADI A PISNETEMI DO KOMENTARU NA SPAROVANI dEKUJI.a TED SE DOSTAVAME K SOUTEZI TAKZE OTAZKA ZNI KOLIK MAM TADY OBRAZKU Z BENEM CRISTOVAEM A SIMPSNOVÍMA ?
VÝHRY:¨
1.MÍSTO DIPLOMEK NA BLOG A SPAROVÁNÍ A PSANÍ
2.MÍSTO SPÁROVÁNÍ A PSANÍ
3.MÍSTO SPÁROVÁNÍ
ODPOVEDI PISTE DO KOMENTARU SOUTEZ DEKUJU ZE SOUTEZITE VIC VAM TOHO NEMUZU NABIDNOUT A V DNU 2.3. VYHLASUJI VITEZE TAKZE POSPESTE SI S ODPOVEDMI
A AHOJKY

Rozbřesk-4.Kapitola 2.část

28. února 2011 v 12:23 | Janisek |  Příběhy
Zdravím, Bells."
Klopýtala jsem rovnou za zvukem jeho hlasu. Edward mě držel za loket, dokud mě nechytila jiná silná ruka a nezatáhla mě do tmy. Teplo Jacobovy kůže na mě sálalo skrze tenké saténové šaty, jakmile si mě k sobě přitiskl. Nesnažil se tančit; jenom mě objímal, zatímco jsem mu skrývala hlavu na prsou. Sklonil se a zabořil mi obličej do vlasů.
"Rosalie by mi neodpustila, kdyby si s ní nezatančil," zamumlal Edward, a já věděla, že odešel, dávajíc mi svůj dar - tuto chvíli s Jakobem.
"Bože, Jacobe," rozbrečela jsem se; skoro jsem ty slova ze sebe nemohla dostat. "Děkuju ti."
"Nebreč, Bello. Zničíš si šaty. Jsem to jenom já."
"Jenom? Oh, Jaku! Teď už je všechno dokonalé."
Odfrkl si. "Jasně - večírek začíná. Svědek dorazil."
"Teď jsou tady všichni, které miluju."
Cítila jsem jeho rty líbající mě do vlasů. "Promiň miláčku, jdu pozdě."
"Jsem šťastná, že jsi vůbec přišel!"
"To byl záměr."
Podívala jsem se směrem k hostům, ale skrze tanečníky jsem nemohla prohlédnout k místu, kde jsem naposledy viděla Jacobova otce. Ani jsem nevěděla, jestli je ještě tady. "Ví Billy, že jsi přišel?" Jakmile jsem se zeptala, došlo mi, že to musí vědět - to jediné by vysvětlovalo zlepšení jeho nálady.
"Jsem si jistý, že mu to Sam řekl. Půjdu se za ním podívat až… až večírek skončí."
"Bude tak nadšený, že jsi doma."
Jacob se o kousek odtáhl a napřímil se. Nechal mi levou ruku kolem pasu a tou druhou uchopil tu moji. Přitiskl si naše ruce na hrudník; pod dlaní jsem mohla cítit, jak mu bije srdce a odtušila, že sem neumístil moji ruku náhodou.
"Nevím, jestli dostanu víc než jen jeden tanec," řekl a začal se mnou pomalu točit v kruhu, tak že určitě nevystihl tempo hudby doléhající k nám. "Takže bych se měl asi snažit."
Pohybovali jsme se v rytmu jeho srdce schovaného v jeho hrudi pod mojí rukou.
"Jsem rád, že jsem přišel," zašeptal po chvíli. "Nemyslel jsem si, že bych mohl být. Ale je skvělé tě vidět… ještě jednou. Ne tak moc smutné jak jsem se domníval, že bude."
"Nechci, abys byl kvůli mně smutný."
"Já vím. A nepřišel jsem, aby ses kvůli mně cítila vinná."
"Ne - jsem neskutečně šťastná, že jsi přišel. Je to ten nejlepší dárek, jaký jsi mi mohl dát."
Zasmál se. "To je dobře, protože jsem neměl čas koupit ti nějaký opravdový."
Moje oči si zvykly na tmu a tak jsem konečně mohla spatřit jeho tvář, mnohem výš než jsem ji čekala. Bylo možné, že ještě stále rostl? Jakoby měl spíš sedm stop než šest. Bylo uklidňující po tak dlouhé době znovu vidět ty důvěrně známé rysy - ty hluboké oči zastíněné širokým obočím, výrazné lícní kosti, plné rty odhalující zářivém zuby v jízlivém úsměvu, který odpovídal jeho rozpoložení. Jeho oči se míhaly ze strany na stranu; všimla jsem si, že byl dneska večer opravdu veliceostražitý. Dělal všechno, co mohl, aby mě učinil šťastnou a nepřeřekl se ani neukázal, jak moc za to platí.
Nikdy jsem neudělala nic tak dobrého, abych si zasloužila přítele jako byl Jakob.
"Kdy si se rozhodl vrátit zpět?"
"Vědomě nebo nevědomě?" zhluboka se nadechl předtím, než si sám odpověděl. "Ani nevím. Hádám, že jsem se toulal zpátky už nějakou dobu, a to bylo asi, proč jsem sem nakonec zamířil. Ale až dneska ráno jsem se opravdu rozběhl. Nebyl jsem si jistý, jestli to stihnu." Začal se smát. "Nevěřila bys, jak divné je mít zase chodidla - procházet se kolem na dvou nohách. A oblečení! A je to ještě víc zvláštní, protože se cítím divně. Nečekal jsem to. Vyšel jsem ze cviku ohledně všech lidských záležitostí."
Nepřestávali jsme tančit
"Byla by vážně škoda, nevidět tě takhle. Ta štreka sem opravdu stála za to. Vypadáš neuvěřitelně, Bello. Tak překrásně."
"Alice si se mnou dneska opravdu vyhrála. Ale ta tma tady taky pomáhá."
"Pro mě není taková tma."
"Správně." Vlkodlačí smysly. Bylo snadné zapomenout, co všechno uměl, vypadal tak lidsky. Obzvlášť právě teď.
"Ostříhal sis vlasy," poznamenala jsem.
"Jo. Je to tak snazší, však víš."
"Vypadá to dobře," zalhala jsem.
Odfrkl si. "Jasně. Ty rezavé kuchyňské nůžky mi v tom pomohly." Zeširoka se zazubil, ale po chvíli jeho tvář povadla. Jeho výraz zvážněl. "Jsi šťastná, Bello?"
"Ano."
"Fajn." Cítila jsem, že pokrčil rameny. "To je to hlavní."
"Jak se máš, Jakobe? Ale pravdu."
"Dobře, Bello, vážně. Už se o mě nemusíš bát. A můžeš přestat vyslýchat Setha."
"Nechodila jsem za ním jen kvůli tobě. Mám ho ráda."
"Je to dobrej kluk. Lepší společnost než někdo. Říkal jsem ti, že kdybych se mohl zbavit těch hlasů ve své hlavě, být vlkem by bylo absolutně perfektní."
Zasmála jsem se tomu, jak to znělo. "Jo, taky nemůžu ty moje přimět zavřít pusu."
" V tvém případě by to znamenalo, že jsi duševně chorá. Samozřejmě že už dávno vím, že jsi bláznivá," škádlil mě.
"Díky."
"Šílenství je pravděpodobně jednodušší než sdílet tolik myslí. Hlasy šílených lidí neposílají chůvy, aby je hlídali."
"Co?"
"Sam je tady. A několik dalších. Jen pro případ."
"Pro případ čeho?"
"Pro případ že se neudržím, nebo něco takovýho. Že bych se rozhodl zničit večírek." Rychle se usmál. "Ale nejsem tady, abych ti pokazil svatbu, Bello. Jsem tady, abych…" zarazil se.
"Abys ji učinil dokonalou."
"To je velká výzva."
"Tak to je dobře, že ty jsi taky tak velký."
Zanaříkal nad mým špatným vtipem a povzdechl si. "Jsem tady jako tvůj přítel. Jako tvůj nejlepší přítel, ještě naposledy."
"Sam by ti měl víc věřit."
"Možná jsem byl trochu domýšlivý. Nejspíš by tu byli i tak, dohlížet na Setha. Je tu hodně upírů. Seth to nebere tak vážně, jak by měl."
"Seth ví, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Zná Cullenovi líp než Sam."
"To nepochybně," uklidnil mě dřív než se naše debata mohla otočit v hádku.
Bylo zvláštní mít ho jako diplomata.
"Ty hlasy ti nezávidím," politovala jsem ho. "Přála bych si, abych ti to mohla ulehčit." V mnoha ohledech.
"Není to tak zlý. Jsem dneska jenom trochu moc ufňukaný."
"Jsi… šťastný?"
"Dá se to tak říct. Ale dost o mě. Dneska jsi hvězdou ty." Spokojeně se usmál. "Vsadím se, že si to užíváš. Být středem pozornosti."
"Jasně. Nemůžu se toho nabažit."
Zasmál se a zahleděl se někam za mě.
S pootevřenou pusou si prohlížel třpytivý lesk večírku, graciézní otočky tanečníků, třepetající se okvětní lístky odpadávající od květinových věnců. S ním mi to všechno připadlo tak vzdálené. Skoro jako bych pozorovala víření uvnitř sněhové koule.
"Je to velkolepé," řekl. "Vědí, jak uspořádat party."
"Alice je nezastavitelný přírodní živel."
Povzdechl si. "Píseň skončila. Myslíš, že bych mohl dostat ještě jednu? Nebo žádám příliš mnoho?"
Objala jsem ho ještě pevněji. "Dostaneš jich, kolik jen budeš chtít."
Zasmál se. "To by mohlo být zajímavé. Ale myslím, že radši zůstanu jen u dvou. Nechci, aby začali pomlouvat."
Znovu jsme se otočili.
"Dřív bych ti teď řekl svoje sbohem," zamumlal.
Zkusila jsem polknout ten knedlík v krku, ale nebyla jsem toho schopná.
Jacob se na mě podíval a zamračil se. Pohladil mě prsty po tváři a otřel moje slzy.
"Nepředpokládá se, že ty budeš plakat, Bello."
"Všichni na svatbách brečí," vzlykla jsem.
"Tohle je to, co chceš, správně?"
"Správně."
"Tak se usmívej."
Zkusila jsem to. Moje grimasa ho rozesmála.
"Budu se snažit zapamatovat si tě přesně takhle. Předstírat že…"
"Že co? Že jsem nezemřela?"
Zaťal zuby. Bojoval sám ze sebou - s rozhodnutím učinit jeho přítomnost tady darem a ne souzením. Mohla jsem jenom hádat, co chtěl říct.
"Ne," odpověděl nakonec. "Ale takhle si tě uchovám ve své hlavě. Růžové tváře. Bijící srdce. Dvě levé nohy. Všechno z toho."
Záměrně jsem mu šlápla na nohu nejsilněji, jak jsem dokázala.
Usmál se. "To je moje holka.."
Otevřel pusu, aby řekl ještě něco, ale zase ji znovu zavřel. Opět bojující, drtící mezi zuby slova, které nechtěl říct.
Můj vztah s Jacobem býval tak jednoduchý. Přirozený jako dýchání. Ale od té doby, co se Edward vrátil zpět do mého života, tu bylo neustále napětí. Protože - z Jacobova pohledu - mým výběrem Edwarda jsem si zvolila osud, horší než byla smrt, nebo přinejmenším rovnocenný.
"Co je, Jaku? Prostě mi to řekni. Můžeš mi říct všechno."
"Já-já… Nemám nic, co bych ti řekl."
"Ale no tak. Vyklop to."
"Opravdu. Není nic… je-je to otázka. Chci, abys ty řekla něco .
"Zeptej se."
Opět se sebou chvilku bojoval a potom vydechl. "Neměl bych. Ale to je jedno. Jsem prostě chorobně zvědavý."
Protože jsem ho znala tak dobře, pochopila jsem ho.
"Nestane se to dneska večer, Jacobe," zašeptala jsem.
Jacob byl mou lidskostí posedlý snad ještě víc než Edward. Cenil si každého bouchnutí mého srdce, vědouc, že co nevidět ustane.
"Aha," řekl, snažíc se skrýt svoji úlevu. "Aha."
Začala hrát další píseň, ale tentokrát si toho nevšíml.
"Kdy?" zašeptal.
"Nevím to přesně. Týden nebo dva, řekla bych."
Jeho hlas byl víc uštěpačný. "Proč to otálení?"
"Nechci strávit líbánky svíjením se v bolestech."
"Raději bys je strávila jak? Hraním dámy?"
"Vážně vtipný."
"Žertuju, Bells. Ale upřímně, nevidím v tom smysl. Nemůžeš mít skutečné líbánky s upírem, tak proč se o to snažit? Nazvěme věci pravým jménem. Tohle není poprvé, co jsi to odložila. To je, myslím, dobré," řekl sotva slyšitelně. "Neciť se kvůli tomu trapně."
"Nic neodkládám," vybuchla jsem. "A ano, můžu mít skutečné líbánky! Můžu si dělat, cokoli budu chtít! Nepleť se do toho!"
Náhle přerušil náš pomalý tanec. Na chvíli jsem uvažovala, jestli už zpozoroval, že se hudba změnila, a v duchu si připravovala cestičku k usmíření naší malé hádky, předtím než se se mnou rozloučí. Neměli bychom se rozejít kvůli mé poznámce.
A potom se mu oči rozšířily podivným druhem zděšení.
"Co?" zalapal po dechu. "Co jsi to řekla?"
"O čem…? Jaku? Co se děje?"
"Co jsi tím myslela? Mít opravdové líbánky? Dokud si stále člověk? Děláš si srandu? To je pěkně blbej vtip, Bello!"
Pohlédla jsem na ně. "Řekla jsem, aby ses do toho nepletl, Jaku. Tohle se těvůbec netýká. Neměla jsem… neměli jsme o tom vůbec mluvit. Je to soukromé-"
Jeho obrovské ruce mě popadly za ramena.
"Au, Jaku! Nech toho!"
Zatřásl se mnou.
"Bello! Zbláznila ses? Nemůžeš být tak pitomá! Řekni mi, že žertuješ!"
Znovu se mou zatřást. Jeho ruce, pevně sevřené, se rozkmitaly a posílaly mi tak vibrace až hluboko do morku kostí.
"Jaku - přestaň!"
Temnota byla najednou přeplněná.
"Dej z ní ty pracky pryč!" Edwardův hlas byl chladný jako led a ostrý jako břitva.
Za Jacobem se ze tmy ozvalo slabé vrčení, následované dalším, mnohem hlasitějším.
"Jaku, kámo, stáhni se," zaslechla jsem naléhání Setha Clearwater. "Přestáváš se ovládat."
Jacob se ani nepohnul, jen na mě zíral zděšeným zvětšenýma očima.
"Ublížíš ji," zašeptal Seth. "Pusť ji."
"Hned!" zavrčel Edward.
Jacob spustil ruce k bokům a proud krev pulzující mi skrz čekající žíly byl téměř bolestivý. Než jsem stihla zaregistrovat něco jiného, chladné ruce vystřídaly ty horké, a vzduch kolem mě jeho zahučel.
Zamrkala jsem. Stála jsem šest stop od místa, kde jsem se nacházela před chvílí, ukrytá Edwardovy za zády. Byly tu dva ohromní vlci čekající mezi ním a Jacobem, ale nevypadlo to, že by chtěli zaútočit. Spíše jakoby boji zkoušeli zabránit.
Seth - společenský, patnáctiletý Seth - měl svoje dlouhé ruce omotané kolem Jacobova otřásajícího se těla a táhl ho pryč. Jestli se Jacob změní Sethovi tak blízko…
"No tak, Jaku. Jdeme."
"Zabiju tě," řekl Jacob hlasem tak přeplněným hněvem, že spíš hřměl než mluvil. Jeho oči, zaměřené na Edwarda, plály zuřivostí. "Vlastnoručně tě zabiju! A udělám to hned teď!" Trhavě sebou škubal.
Černý vlk zprudka zavrčel.
"Sethe, uhni stranou," zasyčel Edward.
Seth do Jacoba, ochromeného hněvem, znovu strčil a podařilo se mu ho odtáhnout několik stop dozadu. "Nedělej to, Jaku. Pojď pryč. No tak."
Sam - větší z vlků - se připojil k Sethovi. Opřel Jacobovi hlavu do hrudníku a strkal ho pryč.
Všichni tři - Seth táhnoucí, Jake třesoucí se, Sam tlačící - rychle zmizeli do temnoty.
Zbylý vlk zíral za nimi. V tom chabém světle jsem si nebyla jistá, jakou barvu měl jeho kožich - že by čokoládově hnědou? Byl to tedy Quil?
"Omlouvám se," zašeptala jsem směrem k němu
"Už je to v pořádku, Bello," zamumlal Edward.
Vlk se na něho podíval. Jeho upřený pohled nebyl přátelský. Edward stroze přikývnul. Vlk se otočil, aby následoval ostatní a zmizel přesně jako před chvílí oni.
"Dobře," řekl si Edward pro sebe a pak se obrátil ke mně. "Vrátíme se zpátky."
"Ale Jake-"
"Sam to má pod kontrolou. Je pryč."
"Edwarde, je mi to tak líto. Byla jsem hloupá - "
"Neudělala jsi nic špatného-"
"Tolik jsem toho nakecala! Proč bych… Neměla jsem ho nechat se ke mně tak přiblížit. Co jsem si myslela?"
"Netrap se tím." Dotkl se mé tváře. "Musíme se vrátit na večírek než si někdo všimne naší nepřítomnosti."
Zatřepala jsem hlavou ve snaze se přeorientovat. Než si někdo všimne? To si toho ještě někdo nevšiml?
Jakmile jsem o tom popřemýšlela, uvědomila jsem si, že potyčka, která se mi zdála tak katastrofická, byla ve skutečnosti velice rychlá a tichá, ukrytá ve stínech.
"Dej mi dvě vteřiny," poprosila jsem.
Byla jsem tak zmatená, zděšená a zarmoucená, ale na tom nezáleželo - nikdo nemohl vidět, jak se cítím. Teď jsem jen musela zvládnou zahrát opak.
"Co šaty?"
"Stále vypadáš nádherně."
Dvakrát jsem se zhluboka nadechla. "Fajn. Jdeme."
Položil mi ruku kolem pasu a zavedl mě zpět na světlo. Když jsem procházeli pod blikajícími světélky, nasměroval mě k tanečnímu parketu. Splynuly jsme s ostatními tanečníky, jakoby jsme nikdy neodešli.
Rozhlížela jsem se po okolních hostech, ale nikdo z nich nevypadal šokovaně nebo vystrašeně. Pouze v těch nejbledších tvářích byly známky stresu, ale víc než dovedně je maskovali. Jasper a Emmett stáli na samém kraji parketu, semknuti u sebe, a troufám si odhadovat, že během předchozí konfrontace byli někde poblíž.
"Jsi-"
"Je mi dobře," kývla jsem. "Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala. Co to se mnou zase je?"
"Nic s tebou není."
Tolik mě potěšilo, že Jacob přišel. Obětoval se pro mě. A já to zničila, přeměnila jeho dar v katastrofu. Měla bych být v karanténě.
Moje pitomost už dneska nesměla pokazit nic jiného. Odložila jsem to proto stranou, strčila do zásuvky a zamknula na později. Budu mít spoustu času se za to zbičovat, ale nic co bych udělala teď, by nepomohlo.
"Je po všem," řekla jsem. "Už na to dneska večer nebudeme myslet."
Očekávala jsem Edwardův okamžitý souhlas, ale místo toho mlčel.
"Edwarde?"
Zavřel oči a dotkl se čelem toho mého. "Jacob má pravdu," zašeptal. "Co jsemsi myslel?"
"Nemá." Snažila jsem se pro přihlížející přátele udržet příjemný výraz. "Jacob je příliš předpojatý, aby viděl věci tak, jak jsou."
Zamumlal si pro sebe něco, co znělo skoro jako "měl bych ho nechat mě zabít, že jsem o tom jenom uvažoval…"
"Přestaň," zarazila jsem ho divoce. Popadla jsem jeho tvář a čekala, dokud neotevřel oči. "Ty a já. To je jediné, na čem záleží. Jediné, na co máš teď dovoleno myslet. Rozumíš?"
"Ano," povzdechl si.
"Zapomeň, že Jacob přišel." To bych mohla zvládnout. To bych chtělazvládnout. "Kvůli mně. Slib mi, že to necháš být."
Než odpověděl, zahleděl se mi upřeně do očí. "Slibuji."
"Děkuju. Já se nebojím, Edwarde."
"Já ano," zašeptal.
"Tak s tím přestaň." Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. "Mimochodem, miluji tě."
Slabě mi můj úsměv opětoval. "Proto jsme tady."
"Upřednostňuješ nevěstu," řekl Emmett přicházející Edwardovi za zády. "Nech mě zatancovat si s mojí maličkou sestřičkou. Tohle by mohla být moje poslední šance, přimět ji červenat se."
Hlasitě se rozesmál, stejně nedotčený napjatou atmosférou jako obvykle býval.
Ukázalo se, že tu byla ještě spousta lidí, s který mi jsem netančila, a to mi dalo šanci opravdu se uklidnit. Když se ke mně znovu dostal Edward, zjistila jsem, že Jacobův šuplík byl pevně zavřený. Když kolem mě ovinul paže, byla jsem schopná vytáhnout moji dřívější radost, moje přesvědčení že všechno v mém životě bylo dneska přesně tak, jak mělo být. Usmála jsem se a položila mu hlavu na hruď. Jeho objetí zesílilo.
"Na tohle bych si dokázala zvyknout," přiznala jsem.
"Neříkej, že jsi se dostala skrze svůj odpor k tanci?"
"Tančení není tak špatné - s tebou. Ale myslela jsem víc z tohohle,"- a přitiskla jsem se k němu ještě víc - "že tě už nikdy nenechám odejít."
"Nikdy," slíbil a sklonil se, aby mě políbil.
Byl to skuteční polibek - intenzivní, pomalý ale o to víc vášnivý…
Skoro jsem zapomněla, kde jsem, když jsem zaslechla Alicino volání. "Bello! Už je čas!"
Pocítila jsem záchvěv podráždění z vyrušení mou novou sestrou.
Edward ji ignoroval; jeho rty se opět silně přitiskly na moje, mnohem naléhavěji než předtím. Moje srdce bilo jako o závod a moje dlaně opět hladily jeho mramorový krk.
"Chcete zmeškal letadlo?" dožadovala se pozornosti Alice stojící přímo vedle mě. "Jsem si jistá, že tábořit na letišti a čekat na další let budou překrásné líbánky."
Edward nepatrně odtáhl obličej a přikázal, "Jdi pryč, Alice," aby znovu přitiskl svoje rty na moje.
"Bello, to chceš mít ty šaty na sobě i v letadle?" nepřestávala naléhat
Nevěnovala jsem tomu pozornost. V tu chvíli mě to prostě nezajímalo.
Alice tiše zavrčela. "Řeknu jí, kam ji bereš, Edwarde. Takže mi pomoz, nebo to udělám."
Zarazil se. Zvedl svůj obličej od mého a rozzlobeně pohlédl na svoji oblíbenou sestru. "Jsi příšerně malá na to, abys mi tak hrozně lezla na nervy."
"Nevybírala jsem dokonalé vycházkové šaty, aby si je ani neoblékla," odsekla a popadla mě za ruku. "Pojď se mnou, Bello."
Vymanila jsem se z jejího sevření, postavila se na špičky a ještě jednou ho políbila. Netrpělivě mě zatahala za paži, odvádějíc mě pryč od něj. Několik přihlížejících hostů se pobaveně uchechtlo.Vzdala jsem to a nechala se zavést do prázdného domu.
Vypadala naštvaně.
"Promiň, Alice," omluvila jsem se.
"Nic ti nevyčítám, Bello." Povzdechla si. "Vypadala jsi, že si nemůžeš pomoct."
Zahihňala jsem se jejímu zmučenému výrazu a ona se zamračila.
"Děkuju ti, Alice. Byla to ta nejkrásnější svatba, jakou kdy kdo měl," řekla jsem jí vážně. "Všechno bylo perfektní. Ty jsi ta nejlepší, nejchytřejší a nejtalentovanější sestra na světě."
To ji dostalo; ze široka se usmála. "Jsem ráda, že se ti to líbilo."
Renée a Esme čekali nahoře. Pomohly mi z mých svatebních šatů rovnou do tmavě modrého vycházkového kompletu. Byla jsem vděčná, když někdo vytáhl sponky z mých zvlněných vlasů a nechal je volně se mi rozprostřít po zádech. Po tvářích mé matky se celou tu domu nepřestaly kutálet slzy.
"Zavolám ti, až budu vědět, kam jedeme," slíbila jsem, když jsem ji objímala na rozloučenou. Věděla jsem, že tajemství, jímž byly moje líbánky zahaleny, ji pravděpodobně přivádělo k šílenství; moje matka nesnášela tajemství, pokud nebyla jeho součástí.
"Řeknu ti to, jakmile odsud bude dostatečně daleko," předčila mě Alice a zlomyslně se na mě usmála. Bylo vážně nespravedlivé, že budu poslední, kdo se to dozví.
"Musíte nás brzy navštívit. Je řada na vás, abyste přijeli na jih - podívat se zase jednou na slunce," řekla Renée.
"Dneska ani nepršelo," připomněla jsem jí, vyhýbajíc se jejímu požadavku.
"Zázrak."
"Všechno je připravené," oznámila Alice. "Tvoje kufry jsou v autě - Jasper je odnesl." Odtáhla mě zpátky ke schodišti, následována Renée, stále mě napůl objímající.
"Miluju tě, mami," zašeptala jsem, když jsme scházeli dolů. "Jsem šťastná, že máš Phila. Dávejte na sebe pozor."
"Taky tě miluju, Bello, miláčku."
"Sbohem, mami. Miluju tě," zopakovala jsem se staženým hrdlem.
Edward na nás čekal uprostřed schodiště. Chytla jsem se jeho natažené ruky a prohledávala dav, který na nás dole čekal.
"Tátai?" zeptala jsem se, moje oči ho stále nenašly.
"Je tady," zamumlal Edward. Provedl mě skrz cestičku, kterou pro nás hosti svými vlastními těly vytvořili. Nalezli jsme Charlieho skrčeného u zdi za všemi ostatními, jakoby se snad schovával. Červené kruhy kolem jeho očí vysvětlovaly proč.
"Tati!"
Objala jsem ho kolem pasu, znovu mi vyhrkly slzy - dneska večer jsem se už tolik nabrečela. Poplácal mě po zádech.
"Ale no tak. Přece nechceš zmeškat letadlo."
Nebylo snadné mluvit s Charliem o lásce - v tomhle směru jsme si byli tak podobní, vždycky se vyhýbající trapným citovým výlevům. Ale teď nebyl čas na rozpaky.
"Miluju tě, tati," řekla jsem mu. "Nezapomeň na to."
"Já tebe taky, Bells. Vždycky jsem miloval a vždycky budu."
Líbla jsem ho na tvář ve stejnou chvíli, jako on políbil tu moji.
"Zavolej mi," řekl.
"Brzo," slíbila jsem s vědomím, že tohle bylo všechno, co jsem mu slíbit mohla. Pouze telefonát. Mému otci a matce už by nikdy nemuselo být dovoleno mě znovu vidět; budu příliš jiná a mnohem, mnohem víc nebezpečná.
"Tak už jděte," ponoukl mě nevrle. "Nechcete se přece opozdit."
Hosti nám utvořili další uličku. Jakmile jsme z ní unikli, Edward si mě přitáhl těsně k boku.
"Jsi připravená?" zeptal se mě.
"Jsem," odkývala jsem pravdivě.
Dav se rozjásal, když mě Edward na prahu dveří políbil. Potom jsme spěchali do auta doprovázeni deštěm rýžových zrníček. Většina z nich byla hozena prostě do prostoru, ale někdo, pravděpodobně Emmett, zamířil s neobvyklou přesností a zasáhl Edwarda plnou hrstí přímo do zad.
Auto bylo ozdobeno tolika květinami, že jimi bylo lemováno v několika řadách, a na tenkých stužkách byl přivázán tucet podkov - navržených tak, že vypadaly zbrusu nové - volně visících za nárazníkem.
Edward mě ochraňoval před rýží, zatímco jsem nastupovala, a jakmile nastoupil i on, rozjeli jsme se pryč a já mávala z okýnka a volala "Miluju vás," směrem k mé rodině, která mi mávala nazpátek.
Poslední obrázek, který jsem si uchovala, byli moji rodiče. Phil něžně objímal Renée, která měla jednu ruku kolem jeho pasu a tu druhou natahovala k Charliemu, aby se ho chytla. Tak moc rozdílných druhů lásky bok boku v tento okamžik. Byl to pro mě výlev plný naděje.
Edward mi stiskl ruku.
"Miluji tě," řekl.
Položila jsem mu hlavu na rameno. "Proto jsme tady," citovala jsem ho.
Políbil mě do vlasů.
Jakmile jsme zahnuli na hlavní cestu a Edward opravdu šlápnul na plyn, i přes vrnění motoru jsem zaslechla zvuk přicházející z lesa za námi. Musel to slyšet mnohem lépe než já, ale neřekl ani slovo, neboť ten zvuk pomalu rozfoukával vítr. Také jsem mlčela.
Pronikavé, srdce lámající vytí postupně sláblo až nakonec zmizelo úplně.

Rozbřesk-4.Kapitola 1.část

28. února 2011 v 12:22 | Janisek |  Příběhy
4. Gesto
Samotná svatba plynule přešla v hostinu - důkaz Aliciina bezchybného plánování. Nad blízkou řekou se právě začalo stmívat; obřad trval přesně tak dlouho, aby ho doprovázelo slunce zapadající za stromy. Když mě Edward vyvedl ven skleněnými dveřmi, světélka v korunách stromů slabě zářila a osvětlovala všudypřítomné bílé květiny. Bylo jich tu snad deset tisíc, rozsévajíc kolem příjemnou vůni, a zdobily taktéž taneční parket, krytým otevřeným altánem tyčícím se na trávě pod dvěma starodávnými cedry.
Tok události se zpomalil, uklidněn pozdně srpnovým večerem kolem nás. Malý dav lidí se rozprostřel pod jemně zářící světly a my přijímali objetí našich přátel. Nastal čas na zábavu, na smích.
"Blahopřeju, lidi," řekl nám Seth Clearwater, sklánějící hlavu pod jedním z květinových věnců. Jeho matka, Sue, stála těsně vedle něho, ostražitě si prohlížející hosty. Její tvář byla hubená a nelítostná, zdůrazněna krátkým, strohým účesem; přesně takovým, jaký měla její dcera Leah - ale pochybovala jsem o tom, že se nechala ostříhat stejně, aby ukázala rodinnou sounáležitost. Billy Black, nacházející se po Sethově druhém boku, nebyl tak napjatý jako Sue.
Pokaždé, když jsem se dívala na Jacobova otce, bylo to, jako bych viděla spíš dva lidi než jednoho. Byl tu starý pán v kolečkovém křesle s vrásčitou tváří a bělostným úsměvem, kterého viděli všichni ostatní. A pak tu byl přímý potomek dlouhé linie mocných, magií vládnoucích náčelníků. Ačkoli jejich magie - díky nepřítomnosti potřebného podnětu - přeskočila jeho generaci, byl stále součástí mocné legendy. Schopnosti ochránce prošly skrz něj přímo do jeho syna, který se ke svému dědictví obrátil zády. Který nechal Sama Uleyho vystupovat jako vůdce jejich tajuplné smečky…
Kupodivu se zdálo, že Billy snadno snáší zdejší společnost i celou tuhle událost - jeho černé oči jiskřily, jako by právě obdržel nějaké dobré zprávy. Byla jsem ohromená jeho vyrovnaností. Moje svatba musela v Billyho očích vypadat jako opravdu velice zlá věc, nejhorší věc, která se dceři jeho nejlepšího přítele mohla stát.
Uvědomovala jsem si, že pro něj nebylo lehké potlačit svoje pocity, vezmeme-li v potaz problém, který tento večer skýtal pro dávnou smlouvu mezi Culleny a Quileuity - smlouvu, která zakazovala Cullenům stvořit dalšího upíra. Vlci věděli, jaký přestupek se chystá, na rozdíl od Cullenovích, kteří neměli ani tušení, jak jejich protivníci zareagují. Před spojenectvím by to znamenalo okamžitý útok. Válku. Ale teď, když se lépe poznali, prokázali by vůči nim vlci určitou shovívavost?
Jako odpověď na moji otázku roztáhl Seth, stojící naproti Edwardovi, ruce. Edward mu opětoval objetí.
Všimla jsem si, že se Sue nesouhlasně zatřásla.
"Je prima vidět, že ti všechno vychází, kámo," přiznal Seth. "Jsem vážně rád."
"Děkuji ti, Sethe. Hodně to pro mě znamená." Edward se od Setha odtáhl a podíval se na Sue a Billyho. "Vám také děkuji. Za to, že jste nechali Setha přijít. Je dneska Belle velkou oporou."
"Není zač," řekl Billy svým hlubokým, drsným hlasem, a já byla překvapená optimismem, který jsem v něm zaslechla. Třeba bylo v dohledu stálejší příměří.
Řada čekajících gratulantů se ještě prodloužila, takže nám Seth na rozloučenou zamával a zavezl Billiho ke stolům s jídlem. Sue ochranářsky držela každou rukou jednoho z nich.
Jako další k nám přišli Angela a Ben následování Mikem a Jessicou - kteří se k mému překvapení drželi za ruce. Nedostalo se ke mně, že by byli zase spolu. Přála jsem jim to.
Za mými lidskými přáteli byli moji noví vzdálení příbuzní, upíři z rodu Denali. Jakmile stáli před námi, zadržela jsem dech - Tanya, předpokládala jsem podle jahodových proužků v jejích blonďatých kadeřích - sevřela Edwarda v náručí. Tři další upíři se zlatýma očima vedle ní na mě zíraly s neskrývanou zvědavostí. Jedna z nich měla dlouhé, platinově blond vlasy, splývající ji po zádech jako hedvábí. Zbylá žena a muž, stojící vedle ní, byli oba černovlasí s na upíry nezvykle tmavou pokožkou.
A všichni čtyři byli tak nádherní, až se mi z toho udělalo špatně.
Tanya stále držela Edwarda.
"Ach, Edwarde," vzdychla. "Chyběl jsi mi."
Edward se usmál a obratně se vymanil z jejího objetí, položiv jí ruce na ramena a ustoupivší o krok zpět, aby se jí mohl podívat do očí. "Už je to tak dlouho, Tanyo. Sluší ti to."
"Tobě také."
"Dovol mi představit ti moji ženu." To bylo poprvé, co to Edward vyslovil a byla to formálně pravda; vypadalo to, jakoby měl vybuchnou zadostiučiněním, které mu učinilo říct to. Denaliovi se místo odpovědi slabě zasmály. "Tanyo, toto je moje Bella."
Tanya byla mnohem víc atraktivní, než jsem si představovala ve svých nejhorších nočních můrách. Prohlížela si mě pohledem, který byl víc přemýšlivý, než-li poraženecký, a potom se natáhla a vzala mě za ruce.
"Vítej do rodiny, Bello." Usmála se se slabým náznakem smutku. "Považujeme se téměř za členy Carlislovy rodiny, takže se omlouvám za, ehm, nedávný incident, kdy jsme se tak nezachovali. Měli jsme se s tebou setkat dříve. Dokážeš nám to odpustit?"
"Samozřejmě že ano," řekla jsem stále bez dechu. "Tak ráda tě poznávám."
"Cullenovi se nám teď vyrovnali v počtu. Možná budeme příště na řadě mi, co říkáš, Kate?" ušklíbla se na blondýnku.
"Sni dál," odsekla jí Kate s přimhouřenýma zlatýma očima. Vzala moji ruku z Tanyiny a pomalu protáhla své "Vítej, Bello."
Černovlasá žena položila svoji ruku na Katinu. "Jsem Carmen a toto je Eleazar. Je nám potěšením se s tebou konečně seznámit."
"M-mě taky," vykoktala jsem.
Tanya se ohlédla po lidech, kteří čekali za ní - Charlieho zástupce Mark a jeho žena. Jejich oči se při pohledu na Denalie rozšířily.
"Necháme vzájemné poznávání na později. Budeme na to mít věčnost!" Když Tanya se svou rodinou odcházela, hlasitě se smála.
Dodrželi jsme všechny klasické tradice. Byla jsem oslepená blesky, když jsme se chystali nakrojit okázalý dort - příliš velký, myslela jsem si, pro naši relativně malou skupinu přátel a rodiny. Střídali jsme se ve vzájemném krmení; Edward statečně polykal jeho příděly, neboť jsem ho bedlivě sledovala. Hodila jsem svoji kytici nezvykle schopně přímo do Angeliných šokovaných rukou. Emmett a Jasper řvaly smíchy reagujíc na můj ruměnec, když mi Edward velice opatrně zuby sundával vypůjčený podvazek - který jsem si ovšem nenápadně setřásla blíž ke kotníku. S rychlým mrknutím na mě ho hodil přímo do obličeje Mikea Newtona.
A když začala hrát hudba, Edward si mě svinul do náručí na obvyklý první tanec; udělala jsem to velice ochotně, napříč svým obavám z tančení - zvláště z tančení uprostřed kruhu přihlížejících - byla jsme příliš šťastná z jeho dotyků. Vedl mě a já se bez námahy točila pod zástěnou baldachýnu světel a oslňujících záblesků fotoaparátů.
"Užíváš si večírek, paní Cullenová?" zašeptal mi do ucha.
Rozesmála jsem se. "Bude chvilku trvat, než si na to zvyknu."
"My máme víc než chvilku," připomněl mi radostně a sklonil se, aby mě políbil. Foťáky se nezadržitelně rozcvakaly.
Hudba se změnila a Charlie poklepal Edwardovi na rameno.
Nebylo vůbec snadné s Charliem tančit. Nebyl o moc lepší tanečník než já, takže jsme se pouze bezpečně pohupovali ze strany na stranu v malém čtverci. Edward a Esme se točili kolem nás jako Fred Astaire a Ginger Rogers.
"Budu tě doma postrádat, Bello. Už teď jsem osamělý."
Promluvila jsem skrze stáhnuté hrdlo v zoufalé snaze zlehčit to. "Cítím se stejně tak hrozně, opustit vaření pro tebe kvůli své životní lásce - to je prakticky zločin. Měl bys mě zatknout."
Ušklíbl se. "Předpokládám, že svoje vaření přežiju. Ale ty mi musíš volat, kdykoli budeš moct."
"Slibuju."
Připadalo mi, že jsem tančila snad se všemi. Bylo příjemné vidět všechny svoje staré přátele, ale ve skutečnosti jsem ze všeho nejvíc chtěla být jen s Edwardem. Byla jsem šťastná, když si pro mě konečně přišel, sotva půl minuty po začátku nové písně.
"Pořád nemáš Mikea rád, co?" rýpla jsem si, když se se mnou Edward pohyboval směrem od něj.
"Ne když musím poslouchat jeho myšlenky. Má štěstí, že ho odsud nevykopu. Nebo hůř."
"Jasně, správně."
"Už si se viděla?"
"Co? Ne, nejspíš ne. Proč?"
"Tak to si nejspíš neuvědomuješ, jak naprosto srdce-lámajícně překrásná dnes večer jsi. Nejsem překvapený, že má Mike problémy s nepatřičnými myšlenkami o vdané ženě. Jsem zklamaný, že se Alice neujistila, aby jsi se opravdu podívala do zrcadla."
"Ty nejsi objektivní."
Povzdechl si, odmlčel se a otočil můj obličej k domu. Na skleněné stěně se odrážel večírek jako v zrcadle. Edward ukázal na dvojici přesně naproti nám.
"Tak zaujatý, ano?"
Pohlédla jsem na Edwardův odraz - perfektní duplikát jeho perfektní tvář - s tmavovlasou kráskou po jeho boku. Její kůže byla krémově růžová, její oči, překypující vzrušením, byly orámovány hustými řasami. Obepínaly ji lesklé bílé šaty, střižené tak zručně, že její tělo vypadalo elegantně a spanile - bylo to při nejmenším omračující.
Než jsem se stačila vzpamatovat, Edward se napjal a automaticky se otočil správným směrem, jako pokaždé když někdo vyslovil jeho jméno.
"Oh!" vydechl. Na okamžik stáhl obočí, ale potom ho stejně rychle uvolnil.
Najednou se usmíval tím svým oslnivým úsměvem.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Svatební překvapení."
"Co?"
Neodpověděl; opět se dal do tance, otočiv mě čelem na opačnou stranu než jsem byla předtím, pryč od světel, do náruče hluboké nocí, která byla narušená osvětleným tanečním parketem.
Nezastavil se, dokud jsme se nedostali do stínu jednoho z obrovských cedrů. Potom se zadíval přímo do toho nejčernější z nic.
"Děkuji ti," řekl do temnoty. "Je to od tebe velice… laskavé."
"Laskavost je moje druhé jméno," chraplavě povědomí hlas odpověděl z černé noci. "Můžu se připojit?"
Ruce mi vyletěly k puse a kdyby mě Edward nedržel, zhroutila bych se na zem.
"Jacobe!" vypadlo ze mě, jakmile jsem byla schopna opět dýchat. "Jacobe!"



Pejsek-retrívr štěnata

28. února 2011 v 12:17 | Janisek

Srdíčka

28. února 2011 v 12:14 | Janisek

Něco o soutěžích a věcech k vyřízení

25. února 2011 v 20:13 | Janisek |  Připomínky
Ahojky kdo chce tak at mi napise a sparujeme se přidávejte komentáře a hlasujte v anketách.
Za nedávno tu budou soutěže a chci se zeptat co tak mate radi abych vam jsem dala neco podle vasich predstav moc budu rada az mi napisete jsem tu kazdy den piste mi i prosbičky jake mate a mozna zavedu menci poradnu kde vam poradim Dekuji Ze jste si toto precetli(Doufam)tak Děkuji ještě jednou

Dominika Stará

25. února 2011 v 20:08 | Janisek

Stmíváni1

24. února 2011 v 16:06 | Janisek

Rozbřesk-3kapitola

23. února 2011 v 19:15 | Janisek |  Příběhy
3. Velký den
Bleskově jsem otevřela oči.
Zadýchaná a chvějící se jsem ležela ještě několik minut ve své teplé posteli, pokoušejíc se osvobodit od děsivého snu. Obloha za mým oknem přešla z černé na šedou a následně na bledě růžovou, zatímco jsem čekala, až se tlukot mého srdce opět ustálí.
Když jsem se konečně vrátila do reality mého mírně chaotického, důvěrně známého pokoje, byla jsem sama sebou znechucená. O čem to sakra sním noc před svojí svatbou! To mám z toho, že se nechám uchvátit děsivými historkami uprostřed noci.
Dychtivá setřást ze sebe tu noční můru, jsem se oblékla a zamířila dolů do kuchyně dlouho předtím, než bylo nutné. Nejdřív uklidím už tak dost čisté místnosti, a potom co Charlie vstane, mu udělám palačinky. Byla jsem příliš rozrušená, než abych se starala o svoji vlastní snídani - jen jsem netrpělivě seděla na svém místě, zatímco jedl.
"Paní Weberová tě vyzvedne ve tři hodiny," připomněla jsem mu.
"Nemám dneska na práci nic jiného, než přivést faráře, Bells. Je nepravděpodobné, že zapomenu na svoji jedinou povinnost." Charlie si vzal kvůli svatbě celý den volno, takže rozhodně nebyl zahlcený starostmi. Chvílemi kradmo koukal ke schodišti, kde se nacházela jeho rybářská výbava.
"To není jediné, co máš udělat. Taky musíš být oblečený a reprezentativní."
Zamračil se do své misky cereálií a zamumlal si pod vousy. "Opičárna."
Ozvalo se razantní zaklepání na dveře.
"Myslíš si, jak to nemáš těžký," ušklíbla jsem se, zatímco jsem vstala. "Ale Alice mě bude celý den zkrášlovat."
Charlie přikývl, připouštějíc že ho postihlo menší utrpení. Sehnula jsem hlavu a líbla ho do vlasů, když jsem kolem něj procházela - zrudl a zakuckal se - a pokračovala ke dveřím otevřít své nejlepší přítelkyni a brzy-sestře.
Aliciny krátké černé vlasy nebyly rozježené jako obvykle - měla je upravené do úhledných vln kolem jejího uličnického obličeje, přesně jak to nosila, když chtěla vypadat elegantně. Vytáhla mě z domu s mým "Ahoj, Charlie," volajíc jí přes rameno.
Sjela mě pohledem, sotva jsem nastoupila do jejího Porsche.
"Do háje, podívej se na svoje oči!" zasyčela vytýkavě. "Co jsi dělala? Zůstala vzhůru celou noc?"
"Skoro."
Probodla mě pohledem. "Mám jenom omezený čas, abych tě učinila omračující, Bello - možná by ses měla lépe starat o můj pracovní materiál."
"Nikdo neočekává, že budu omračující. Podle mě je mnohem větším problémem, že bych mohla usnout uprostřed obřadu a neříct svoje ano ve správnou chvíli. Potom by mi Edward utekl."
Rozesmála se. "Hodím po tobě svojí kyticí, jestli jenom přimhouříš oči."
"Díky."
"Při nejmenším máš spoustu času vyspat se zítra v letadle."
Nadzvedla jsem obočí. Zítra, zopakovala jsem si v duchu. I když vyrazíme dneska večer po recepci, zítra budeme ještě pořád v letadle… takže se nechystáme do Boise v Idahu. Edward mi v tomhle směru nic neprozradil. Nevadily mi záhady, ale bylo divné nevědět, kde budu zítra spát. Nebo spíš nespát, doufejme…
Alice si uvědomila, že prozradila něco, co neměla, a zamračila se.
"Máš všechno sbaleno a přichystáno," řekla, aby mě rozptýlila.
Fungovalo to. "Alice, přála bych si, abys mě nechala sbalit si svoje vlastní věci!"
"To by napovědělo příliš mnoho."
"A přišla bys příležitost jít nakupovat."
"Už za deset hodin budeš moje oficiální sestra… Je čas přenést se přes svůj odpor k novému oblečení."
Zlostně jsem hleděla ven skrz čelní sklo dokud jsme nebyly skoro u domu.
"Už se vrátil?" zeptala jsem se.
"Neboj, bude tu ještě než začne hrát hudba. Ale stejně ho nesmíš vidět, bez ohledu na to, kdy se vrátí. Dodržujeme tradice."
Odfrkla jsem si. "Tradice!"
"Dobře, s výjimkou nevěsty a ženicha."
"Moc dobře víš, že už stejně nahlížel."
"Ale ne - to je důvod, proč jsem jediná osoba, která tě může vidět v šatech. Byla jsem opravdu velice opatrná, abych na to nemyslela, když byl poblíž."
"No super," řekla jsem, jakmile jsme zahnuly na příjezdovou cestu, "koukám, že ses rozhodla pro maturitní výzdobu." Tři míle cesty opětovně lemované tisíci blikotajících světýlek. Tentokrát přidala ještě bílé saténové mašličky.
"Kdo šetří, tomu nechybí. Užij si to, protože výzdobu v domě ještě nesmíš vidět." Zajela do prostorné garáže severně od hlavní budovy; Emmettův velký Jeep byl stále pryč.
"A od kdy přesně není nevěstě dovoleno vidět výzdobu?" protestovala jsem.
"Od té doby, co mě pověřila přípravami. Chci, abys byla skutečně ohromená, až půjdeš dolů ze schodů."
Než mě nechala vstoupit do kuchyně, zakryla mi oči rukama. Okamžitě mě do nosu uhodila omamná vůně.
"Co je to?" zajímala jsem, jakmile mě vzala do domu.
"Je to příliš?" Alicin hlas nezvykle ustaraný.
"Voní to báječně!" ujistila jsem ji - bylo to téměř opojné, ale ne příliš ohromující, vyváženost mezi několika různými vůněmi byla delikátní a bezchybná. "Pomerančové květy… lilie … a ještě něco - mám pravdu?
"Správně, Bello. Zapomněla jsi jenom na frézie a růže."
Neodkryla mi oči dokud jsme nebyly v její až příliš velké koupelně. Zírala jsem na dlouhý pult zaskládaný vybavením hodným salónu krásy, a pocítila nedostatek spánku minulé noci.
"Je to vážně nezbytné? Vedle něho stejně budu vypadat obyčejně, bez ohledu na to, co se mnou uděláš."
Zatlačila mě do nízké růžové židličky. "Až s tebou skončím, nikdo si netroufne nazvat tě obyčejnou."
"Jenom proto, že se budou bát, abys jim nevysála krev," zamumlala jsem. Pohodlně jsem se opřela a zavřela oči, doufajíc, že to celé prospím. Spánek ke mně střídavě přicházel a zase odcházel, zatímco čistila, pudrovala a zdokonalovala každičkou část mého těla.
Bylo po obědě, když Rosalie prošla skrz koupelnové dveře v třpytivých stříbrných šatech s jemnou korunkou nasazenou na zlatých vlasech. Až se mi skoro chtělo brečet, jak nádherná byla. Jaký mělo smysl se snažit, když byla poblíž Rosalie?
"Jsou zpátky," řekla a okamžitě mě popadl záchvat dětinské touhy ho vidět. Edward byl doma.
"Drž ho odsud!"
"Dneska ti nebude překážet," uklidnila ji Rosalie. "Na to si svůj život příliš cení. Esme je ven poslala dokončit potřebné. Chceš nějak pomoci? Mohla bych jí učesat."
Spadla mi čelist. Pátrala jsem v hlavě, jestli už jsem od ní zažila podobné ochoty směřující na moji osobu.
Rosalie mě nikdy neměla zrovna v oblibě. Po té, co byla atmosféra mezi námi víc než napjatá, se cítila uražená mojí volbou. Třebas měla svoji neskutečnou krásu, lásku svojí rodiny a spřízněnou duši v Emmettovi, všechno by to vyměnila za možnost být člověkem. A já necitlivě zahodila všechno, co kdy v životě chtěla, na smetiště. To mě zrovna neučinilo její favoritkou.
"Jasně," řekla Alice nenuceně. "Můžeš začít s natáčením. Mám to promyšlený.Závoj přijde sem, dolů." Její ruce se mi začaly proplétat vlasy, zvedajíc je a přemisťujíc, ukazujíc tak dopodrobna, co mi vlastně na hlavě chtěla vytvořit. Když skončila s návodem, Rozáliiny ruce nahradily ty její a rychlými, sotva cítitelnými dotyky dávala mým vlasům ten správný tvar. Alice se vrátila zpátky k mému obličeji.
Poté co Rosalie obdržela slova chvály za úpravu mých vlasů, byla poslána pro moje šaty a následně najít Jaspera, který by měl jet vyzvednout moji mámu a její manžela Phila z hotelu. Z přízemí ke mně slabě doléhalo neustálé otvírání a zavírání dveří. Lidé se po nás začaly pomalu vyptávat.
Alice mě přinutila vstát, aby mi přes hlavu mohla snáze přetáhnout šaty a neponičit při tom účes ani líčení. Kolena se mi třásla tak hrozně, že mi jen ztěží dokázala zapnout perlový náhrdelník.
"Dýchej zhluboka, Bello," uklidňovala mě. "A snaž se uklidnit. Začíná se ti roztékat obličej."
Zatvářila jsem se nanejvýš sarkasticky. "To přežiju."
"Musím si teď skočit obléct se. Zvládneš to tady dvě minuty sama?"
"Uh… možná?"
Protočila oči a vyběhla ze dveří.
Soustředila jsem se na svůj dech, počítala každé vyprázdnění mých plic a zírala na podivný vzor, které osvětlení v koupelně vytvářelo na mé lesklé sukni. Bála jsem se podívat do zrcadla - příliš vyděšena z představy sebe sama ve svatebních šatech, která by u mě vyvolala nejvyšší stupeň panického záchvatu.
Alice se vrátila ještě než jsem napočítala dvoustý nádech, na sobě šaty splývající jí po štíhlém těle jako stříbrný vodopád.
"Alice - no páni."
"To nic není. Dneska se na mě stejně nebude nikdo dívat. Ne dokud ty budeš v místnosti."
"Ha ha."
"A co ty? Zvládáš to sama nebo sem mám přivést Jaspera?"
"Už jsou zpátky? Je tady moje máma?"
"Zrovna sem míří. Jde po schodech."
Od doby, co Renée před dvěma dny přiletěla, jsem s ní strávila každičkou minutu, kterou jsem mohla - každou minutu, kterou jsem ji mohla udržet od Esme a výzdoby. Užila si tady víc než dítě zamknuté přes noc v Disneylandu. Svým způsobem jsem se cítila stejně tak podrážděná jako Charlie. Všechny ty na ni tak nezvyklé, leč o to víc zbytečné, obavy …
"No teda, Bello!" zaječela nadšením, ještě než úplně vstoupila do místnosti. "Zlatíčko, vypadáš tak nádherně! Asi se rozbrečím! Alice, jsi úžasná! Ty a Esme byste se měly profesionálně věnovat plánování svateb. Kde si objevila tyhle šaty? Jsou božské! Tak půvabné, tak elegantní. Bello, vypadáš jakoby právě vystoupila z knih Jane Austenové." Hlas mé matky zněl trochu vzdáleně, celá místnost byla mírně rozmazaná. "Jak nápadité, postavit téma svatby na Bellině prstenu. Tak romantické! Vědět, že byl v Edwardově rodině od osmnáctého století!"
Vyměnily jsme si s Alicí spiklenecký pohled. Moje máma byla totálně mimo z šatů, které vypadaly víc než sto let staré. A svatba se netočila okolo prstenu, ale kolem Edwarda samotného.
Ve dveřích si někdo hlasitě odkašlal.
"Renée, podle Esme je čas se jít usadit," ozval se Charlie.
"No Charlie, je z tebe hotový švihák!" řekla mu Renée téměř šokovaně. To vysvětlovalo rozpaky v Charlieho odpovědi.
"Alice si mě vzala do parády."
"To už je vážně tolik?" řekla si Renée pro sebe, znějíc skoro stejně nervózně, jako já jsem se cítila. "Jak rychle to běží. Točí se mi z toho hlava."
Tak to jsme byly dvě.
"Obejmi mě, než půjdu dolů," naléhala Renée. "Ale opatrně, ať nic nezničíme."
Jemně mě objala kolem pasu a zamířila ke dveřím. Okamžitě se otočila zpátky ke mně.
"Svatá dobroto, skoro jsem zapomněla! Charlie, kde je ta krabička?"
Táta si chvilku prohledával kapsy, než vytáhl malou bílou krabičku, kterou podal Renée. Otevřela ji a podržela přede mnou.
"Něco modrého," řekla.
"A taky něco starého. Byly tvé babičky Swanové," dodal Charlie. "Dali jsme je klenotníkovi, aby nahradil chybějící safíry."
V krabičce byly dva stříbrné hřebínky do vlasů. Tmavě modré safíry na nich byly seskupené v složitých květinových tvarech.
Stáhlo se mi hrdlo. "Mami, tati… to jste neměli."
"Alice by nás nenechala udělat nic jiného," vysvětlila Renée. "Pokaždé, když jsme se o to pokusili, málem nám utrhla hlavu."
Z úst se mi vydralo mírně hysterické zahihňání.
Alice k nám přistoupila a zastrčila mi oba hřebínky do vlasů. "Tady je něco starého a něco modrého," přemítala a ustoupila o několik kroků dozadu, aby si mě mohla prohlédnout. "A tvoje šaty jsou nové… takže tady-"
Něco po mě hodila. Automaticky jsem to chytla. V dlaních mi přistál průsvitně bílý podvazek.
"To je moje a budu to chtít zpátky," oznámila mi.
Zrudla jsem.
"Super," řekla Alice se zadostiučiněním. "Trochu barvy - přesně to jsi potřebovala. Jsi oficiálně perfektní." S úsměvem gratulujícím si k svému úspěchu se otočila na moje rodiče. "Renée, vážně už musíš jít dolů."
"Rozkaz, madam." Renée mi poslala vzdušný polibek a spěšně opustila místnost.
"Charlie, mohl by si donést květiny, prosím?"
Když Charlie odešel, Alice mi sebrala podvazek z rukou, sehnula se a nadzvedla mi sukni. Vyjekla jsem a zapotácela se, když její studené ruce popadly můj kotník; dopravila podvazek na jeho místo.
Byla zpátky na nohou ještě než se Charlie vrátil s dvěma nadýchanými pugety. Vůně růží, pomerančových květů a frézií mě pohltila jako neviditelná mlha.
Rosalie - po Edwardovi druhý nejlepší hudebník v rodině - začala v přízemí hrát na piáno. Zprudka jsem oddechovala.
"Klid, Bells," řekl mi Charlie a nervózně se podíval na Alici. "Vypadá, že omdlí. Myslíš, že to zvládne?"
Její hlas zněl velice vzdálený. Přestala jsem cítit nohy.
"Bude muset."
Alice se vedle mě postavila na špičky, upřeně se mi podívala do očí a sevřela mi zápěstí.
"Soustřeď se, Bello. Edward už na tebe dole čeká."
Zhluboka jsem se nadechla, snažíc se uklidnit.
Hudba pomalu přecházela do další skladby. Charlie do mě šťouchl. "Bells, jsme na řadě."
"Bello?" vrátila mě zpátky do reality Alice, stále držící moje zápěstí.
"Ano," pískla jsem. "Edward. Dobře." Nechala jsem ji odvést z mě místností a zavěsila se Charliemu na nabídnuté rámě.
Hudba byla v hale mnohem hlasitější. Linula se nahoru schodištěm doprovázená příjemnou vůní milionu květin. Soustředila jsem se myšlenku Edwarda čekajícího dole a sunula se v před.
Hudba mi přišla povědomá, byl to mírně přikrášlený Wagnerův tradiční pochod.
"Teď já," zazvonila Alice. "Ty napočítej do pěti a následuj mě." Pomalým, půvabným krokem nápadně podobným tanci se vydala po schodišti. Měla jsem si uvědomit dřív, že mít Alici jako jedinou družičku, byla chyba. Po ní budu vypadat tak neohrabaná.
Najednou se skrz vznášející hudbu rozezněly fanfáry. To byla pozvánka pro mě.
"Nenech mě spadnout, tati," zašeptala jsem. Charlie si položil moji ruku kolem své paže a pevně ji stiskl.
Hlavně opatrně, říkala jsem si, jakmile jsme vykročili v pomalém rytmu pochodu na schody. Nezvedla jsem oči, dokud jsem opět bezpečně nestála na rovné zemi, ačkoli jsem slyšela mumlání a šepot hostů, jakmile mě spatřili. Krev se mi nahrnula do tváří; samozřejmě že jsem počítala s tím, že budu červenající se nevěsta.
Jakmile moje chodidla opustily zrádné schodiště, rozhlédla jsem se. Na vteřinu mě ohromilo nezdravě velké množství věnců bílých květů zavěšených na dlouhých tenkých stužkách všude po místnosti. Do očích mi vhrkly slzy z listnatého altánku, který jsem viděla skrz saténem ověšené řady židlí - červenajíc se ještě víc jakmile obrátil zástup nedočkavých svoji pozornost ke mně - a konečně spatřila ho, stojícího před obloukem zaplaveným ještě více květy, více stužkami.
S těží jsem si uvědomovala Carlislovu přítomnost vedle něho a Angelina otce za nimi. Neviděla jsem ani svoji matku, která musela sedět v první řadě, nebo moji novou rodinu, nebo vůbec některého z hostů - budou muset počkat.
Potom jsem konečně dokázala zaostřit na Edwardův obličej; splnilo, ba dokonce překonalo, to všechny moje očekávání. Jeho oči měly barvu roztaveného zlata; jeho dokonalý obličej odrážel všechny jeho pocity. Když narazil na můj ohromený pohled, potěšeně se usmál tím svým dech beroucím způsobem.
Jen tlak Charlieho ruky na mé, zmařil můj neuvážený plán rozběhnout se uličkou.
Hudba byla příliš pomalá, aby moje zrychlené kroky pasovaly do rytmu. Naštěstí pro mě nebyla ulička moc dlouhá. Jen jeden krok, následovaný dalším, a byla jsem tam. Edward mi nabídl ruku. Charlie vzal tu mou a gestem starým jako byl sám svět, ji položil do Edwardovi. Dotkla jsem se jeho chladné kůže a vstoupila do ráji.
Naše sliby byly jednoduché, stejná slova byla vyřčena už milionkrát, leč nikdy ne párem třeba jen vzdáleně podobný nám. Požádali jsme pane Webera, jestli by kvůli nám mohl udělat jednu maličkou změnu. Ochotně změnil tradiční "dokud nás smrt nerozdělí" za pro nás vhodnější "dokud budeme oba dva živi."
Ve chvíli, kdy farář dokončil jeho část, se zdálo, že můj svět, který byl tak dlouho vzhůru nohama, se konečně ustálí ve správné pozici. Najednou jsem viděla, jak hloupá jsem byla, když jsem se toho obávala. Dívala jsem se Edwardovi do zářivých, vítězoslavných očí a uvědomila si, že i já vyhrála. Protože nezáleželo na ničem jiném než že s ním můžu zůstat na vždy.
"Ano," vydala jsem ze sebe přiškrceně sotva srozumitelným šepotem, divoce mrkajíc ve snaze zahnat slzy a ani na vteřinu nezmeškat jeho tvář.
Když byl na řadě on, to slovo znělo tak jasně a hrdě.
"Ano," přislíbil.
Pan Weber nás vyhlásil mužem a ženou a následně se Edwardovi ruce natáhly k mému obličeji a nad hlavami se nám rozsypaly okvětní lístky. Snažila jsem se uvědomit si, skrze neprůstupnou clonu slz, která mě oslepovala, tu neuvěřitelnou skutečnost, že tento úžasný člověk byl můj. Jeho zlaté oči vypadaly, jakoby i ony chtěly začít ronit slzy, kdyby něco takového bylo možné. Když ke mně sklonil hlavu, postavila jsem se na špičky a objala ho kolem krku - stále držíc svoji kytici.
Políbil mě něžně, zbožňujícně; a já zapomněla na ten dav za námi, na místo, dobu i důvod… jediné, co jsem si v tu chvíli vybavovala, bylo, že mě miluje, že mě chce, že jsem jenom jeho.
Náš polibek začal a musel ho i ukončil; lpěla jsem na něm ignorujíc hihňání i odkašlávání přihlížejících. Nakonec jeho ruce odstrčily mou tvář, odtáhl se - příliš brzy - aby se na mě mohl podívat. Pobavě, téměř zlomyslně, se usmál. Ale pod jeho momentálním pobavením z mé veřejné ukázky naší lásky, vykukovala neskonalá radost, že mě konečně pojal za svou.
Dav vybuchl v potlesk a on obrátil naše těla čelem k naším přátelům a rodině. Nemohla jsem se donutit, přestat na něj zírat, abych se na ně podívala.
Ruce mé matky mě našly nejdřív, její obličej zmáčený slzami byl první věc, kterou jsem spatřila, když jsem od Edwarda konečně, vysoce neochotně, odtrhla oči. Následně jsem byla objata snad všemi účastníky svatby, přijímala jednu gratulaci za druhou, a stěží si uvědomovala, kdo všechno mi to vlastně přál, neboť středem mého vesmíru byla Edwardova ruka pevně svírající tu mou. Poznávala jsem pouze rozdíl mezi měkkým, teplým objetím mých lidských přátel a těmi opatrnými, chladivými od členů mé nové rodiny.
Jedno horké obětí bylo však jiné než všechny ostatní - Seth Clearwater čelil zástupu upírů, aby alespoň částečně nahradil mého ztraceného vlkodlačího přítele.

Stmíváni-Rozbřesk kniha2cast

23. února 2011 v 19:14 | Janisek |  Příběhy
"Co je, Edwarde?"
"Jenom si přeji… Přeji si, aby měl pravdu."
"Proč proboha?" zalapala jsem po dechu.
"Aby tu byla alespoň šance, aby ji mohl mít. Abychom měli tenhle druh možnosti. Nenávidím, že ji musím vzít i tobě."
Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. "Vím, co dělám."
"Jak bys to mohla vědět, Bello? Podívej se na moji matku, na moji sestru. Není to tak snadná oběť, jak si představuješ."
"Esme a Rosalie si vystačí samy. A jestli to bude problém i později, můžeme udělat to, co Esme - dítě si adoptujeme."
Povzdychl si, a jeho hlas zněl zuřivě. "To není správné! Nechci, aby ses kvůli mně musela obětovat. Chci ti věci dávat, ne ti je brát. Nechci ti ukrást tvoji budoucnost. Kdybych byl člověk-"
Dala jsem mu ruku přes pusu. "Ty jsi moje budoucnost. Tak přestaň. Žádné protesty nebo zavolám tvým bratrům, aby přišli a vyzvedli tě. Možná že potřebuješrozlučku ze svobodou."
"Omlouvám se. Jsem ubručený, že? To musí být nervy."
"Jsou tvoje nohy studené?"
"Ne v tomhle smyslu. Na svatbu s tebou jsem čekal století, slečno Swanová. Svatební obřad je jediná věc, které se nemohu dočkat-" zarazil se uprostřed myšlenky. "Pane bože!"
"Něco je špatně?"
Vycenil zuby. "Neměla jsi volat moje bratry. Emmet a Jasper mě podle všeho nenechají se z toho dneska večer vykroutit."
Na vteřinu jsem se k němu přitiskla a potom ho pustila. Neměla jsem šanci na vítězství v tahanici s Emmettem. "Bav se."
Ozvalo se skřípání na okně - někdo schválně škrábal ocelovými nehty přes sklo a vyráběl tak příšerný, zakryj-si-uši zvuk. Otřásla jsem se.
"Jestli nepošleš Edwarda ven," syčel hrozivě Emmett - stále neviditelný v noci, "přijdeme si pro něj dovnitř."
"Běž," smála jsem se. "Předtím než se mi vloupou do domu."
Edward protočil oči, ale ladně vstal a opět si oblékl košili. Sklonil se a políbil mě na čelo.
"Vyspi se. Zítra je tvůj velký den."
"Díky! Konečně mi to došlo."
"Potkáme se u oltáře."
"Já budu ta v bílém." Usmála jsem se, jak perfektně samolibě jsem zněla.
Zamlaskal. "Velice přesvědčivé," a potom se přikrčil až se jeho svaly napjaly. Zmizel - opustiv můj pokoj oknem příliš rychle, aby to moje oči stihly zaznamenat.
Venku zaznělo tiché zaduněné, následované Emmetovým zakletím.
"Raději byste ho neměli vracet příliš pozdě," zamumlala jsem s vědomím, že mě můžou slyšet.
A potom se v okně objevil Jasperův obličej, jeho medové vlasy vypadaly na slabém měsíčním světle jako protkané stříbrem.
"Neměj obavy, Bello. Vrátíme ho domů dřív než brzy."
Najednou jsem byla naprosto klidná a všechny moje obavy vypadaly nedůležité. Jasper byl svým způsobem přesně tak talentovaný jako Alice s jejími záhadně přesnými předpověďmi. Jasperovy zvláštní schopnosti spočívaly v ovládání emocí. Bylo naprosto nemožné odolávat pocitům, které chtěl, abyste cítili.
Posadila jsem se, stále zamuchlaná v přikrývce. "Jaspere? Co upíři dělají na rozlučce se svobodou? Neberete ho do striptýzového klubu, že ne?"
"Nic jí neříkej!" zabručel Emmett z pod okna. Následovalo další zadunění a Edwardův tichý smích.
"Uvolni se," řekl mi Jasper - ale já nemohla. "Culleni mají svoji vlastní verzi. Jen několik horských lvů a pár medvědů grizzly. Jen další celkem obyčejná noc."
Nebyla jsem si jistá, jestli i já budu někdy schopná mluvit tak hrdě o své "vegetariánské" upíří stravě.
"Díky, Jaspere."
Mihl se a zmizel mi z očí.
Venku bylo úplné ticho. Skrz stěnu ke mně doléhalo pouze Charlieho hlasité chrápání.
Ospalá jsem si lehla zpět na polštář. Zpoza těžkých víček jsem zírala na zdi svého malého pokoje, podivně bíle v měsíčním světle.
Poslední noc v mém pokoji. Poslední noc jako Isabella Swanová. Zítra v noci už ze mě bude Bella Cullenová. Přestože mi bylo celé to manželství trnem v oku, musela jsem přiznat, že jsem ráda poslouchal, jak to zní.
Na chvilku jsem nechala svoji mysl jen tak bezcílně bloudit, očekávajíc že ke mně přijde spánek. Ale po několika minutách jsem si připadala nějak víc čilá a tíživá úzkostí, která se vrátila zpět do mého břicha, překrucovala moje orgány do nepohodlných pozic. Moje postel se zdála tak měkké, tak teplá bez Edwarda. Jasper byl daleko a všechen ten klid odešel s ním.
Zítra to bude nekonečně dlouhý den.
Uvědomovala jsem si, že většina jsou měla strach jen z hloupostí - ale nedokázala jsem se přes ně přenést. Obavy byly prostě nevyhnutelnou součástí života. Nikdy jsem nezapadala do stáda. Avšak měla jsem několik specifických starostí, které byly úplně oprávněné.
První z nich byly svatební šaty. Alicino umělecké cítění samozřejmě přebylo praktičnost. Sejít schodiště v domě Cullenů na podpatcích a nespadnout se zdálo nemožné. Měla jsem to víc trénovat.
Potom tu byl seznam hostů.
Rodina Tanyi, rod Denaliů, by měla přijet někdy před obřadem.
Bylo by neuvážené nechat Tanyinu rodinu ve stejné místnosti jako moje hosty z reservace La Push. Danaliové nebyly zrovna fanoušci vlkodlaků. Ve skutečnosti kvůli tomu Tanyina sestra Irina vůbec nepřijede na svatbu. Stále cítila určitou touhu po krevní mstě, protože vlkodlaci zabili jejího přítele Laurenta (ale až po tom, co se pokusil zabít mě). Díky této nevraživosti opustily Denaliové Edwardovu rodinu, když je nejvíc potřebovali. Bylo to dočasné spojenectví s Quileutskými vlky, které nám zachránilo životy, když zaútočila spousta novorozených upírů…
Edward mi slíbil, že nebude nebezpečné mít Denalie blízko Quileutů. Tanya a celá její rodina - kromě Iriny - se cítili strašně provinilý za to selhání. Příměří s vlkodlaky byla jen malá cena za urovnání jejich dluhu, cena, kterou se rozhodli zaplatit.
To byl ten největší problém, ale byl tu ještě jeden menší: moje křehká sebeúcta.
Nikdy předtím jsem Tanyu neviděla, ale byla jsem si jistá, že setkání s ní nebude potěšující zkušenost pro moje ego. Kdysi dávno, pravděpodobně ještě předtím než jsem se narodila, měla pro Edwarda slabost - ne že bych za to ji nebo kohokoli jiného vinila. Ale pořád, při nejmenším bude krásná a při nejhorším dokonalá. Ačkoli Edward očividně -stále nechápu proč - upřednostňuje mě, nejsem schopná ji konkurovat.
Trochu jsem reptala dokud mě Edward, znající všechny moje slabosti, nepřinutil cítit se provinile.
"Jsme to nebližší rodině, co mají, Bello," připomněl mi. "Pořád se cítí jako sirotci, však víš, dokonce i po takové době."
Připustila jsem to, schovávající svoji nespokojenost.
Tanya teď měla velkou rodinu, skoro tak velkou jako byli Cullenovi. Bylo jich pět; k Tanye, Kate a Irině se připojili Carmen a Eleazar bezmála stejným způsobem, jako se ke Cullenům připojili Alice a Jasper. Všichni byly spojeni touho žít víc soucitně než normální upíři.
Přesto, alespoň myslím, byly Tanya a její sestry do jisté míry stále samy. Stále truchlící. Přestože to bylo už velice dávno, co přišly o matku.
V živých barvách si dokážu představit tu díru, jakou po sobě jejich ztráta musela zanechat, dokonce i po tisících letech; zkoušela jsem si představit Cullenovi bez jejich stvořitele, jejich středu, jejich průvodce - jejich otce, Carlisle, ale nešlo to.
Carlisle vypravoval Tanyin příběh během jednoho z mnoha večerů, kdy jsem se opozdila v Cullenovic domě, učiv se tak moc, jak jen jsem byla schopná, připravujíc se co nejvíce na budoucnost, kterou jsem si zvolila. Příběh Tanyiny matky byl uprostřed mnohých podobných výstrahou demonstrující jedno z pravidel, které jsem musela přijmout za své, když jsem chtěla vstoupit do světa nesmrtelných. Jenom jedno pravidlo - jediný zákon, který mohl být porušen v milionech různých situacích: Udržet tajemství.
Udržet tajemství zahrnovalo spoustu věcí - žít nenápadně jako Cullenovi, přesunout se jinam než lidé mohli zpozorovat, že nestárneme. Nebo zůstat čistí od lidských svodů - zvláště pak v době krmení - a neuchýlit se k životnímu stylu tuláků, jakým byli James a Victoria; a jakým Jasperovi přátelé Peter a Charlotte stále žili. To znamená kontrolovat nově narozeného upíra, kterého jsi stvořil, přesně jako Jasper, když žil s Mariou. Jako Victoria selhala s jejími novorozenými.
To v první řadě znamenalo několik tabu, neboť některá stvoření jsou neovladatelná.
"Nevím, jak se jmenovala Tanyina matka," přiznal Carlisle. Jeho zlaté oči, skoro stejného odstínu jako světlé vlasy, truchlily nad vzpomínkami na Tanyinu bolest. "Nikdy o ní nemluví, když se tomu mohou vyhnout, nerady na ni myslí."
Žena, jež stvořila Tanyu, Kate a Irinu - která je milovala - žila mnoho let předtím, než jsem se narodila, během doby kdy náš svět sužoval mor, mor nesmrtelných dětí.
"Nemohu pochopit, co si ta středověká individua myslela. Vytvořily upíry z dětí, kteří měli sotva víc než sedm."
Musela jsem spolknout žluč, která se mi dostávala až do krku při představě toho, co popisoval.
"Byli nádherní," vysvětlil Carlisle rychle, pozorujíc moji reakci. "Tak roztomilí, tak okouzlující, že si to ani neumíš představit. Musel jsi jim ale být neustále nablízku a milovat je; to bylo samozřejmé. Naneštěstí nemohli dospět. Byli zmraženi ve věku, kterého dosáhly, než byli kousnuti. Ty zbožňování hodné dvouleté dětičky s dolíčky ve tvářích dokázaly zničit půl vesnice během jednoho ze svých výbuchů hněvu. Když byli hladoví, nakrmily se a žádné varování je nemohlo zarazit. Lidé je viděli, vyprávěli si příběhy, a rozšiřovali strach tak jako se oheň šíří v suché trávě…"
"Tanyina matka stvořila podobné dítě. Jako s jinými stařičkými zvyky, nemohl jsem přijít na její důvod." Hluboce zamyšlený, klidně dýchající, pokrčoval. "Volturiovi se samozřejmě zapojili."
Zatřásla jsem se jako pokaždé, když jsem zaslechla to jméno, ale zástup upírů z Itálie - vládnoucí podle jejich vlastních pravidel - byl středem tohoto příběhu. Nemohl by nastat pořádek, kdyby nebylo žádného potrestání; nemohlo by být potrestání, kdyby nebyl nikdo, kdo by ho vykonával. Aro, Caius a Marcus řídili jejich soukromou armádu; potkala jsem se s nimi jen jednou, ale při našem krátkém setkání mi připadalo, že to Aro s jeho mocným darem člení v mysli - jediný dotek a zná jakoukoli myšlenku, co jsi kdy měl - byl skutečný vůdce.
"Volturiovi studovali nesmrtelné děti, doma ve Volterre stejně tak jako po světě. Caius nakonec rozhodl, že jsou příliš mladí, aby dokázali ochránit naše tajemství. A tak museli být zničeni."
"Říkal jsem ti, že byli rozkošní. Sabat bojoval do poslední - byli naprosto zdecimováni - aby je ochránili. Krveprolití nebylo tak hrozné jako při jižních válkách o tento kontinent, ale svým způsobem mnohem víc zničující. Dlouho ustanovené dohody, staré tradice, přátelé… Mnoho bylo ztraceno. Nakonec byli přeživší kompletně vyhlazeni. Nesmrtelné děti se staly zakázanými."
"Když jsem žil s Volturiovými, potkal jsem dvě z nich, proto chápu jejich přitažlivost. Aro ty maličké studovalo mnoho let dokud ho katastrofa, kterou zapříčinily, nedonutila s tím přestat. Znáš jeho zvídavé sklony; doufal, že by mohli být zkroceni. Ale nakonec bylo stanoveno závazné rozhodnutí: Nesmrtelné děti nesmějí existovat."
Myslela jsem že je to všechno a úplně zapomněla na matku sester Denali, když se k ní příběh zase vrátil.
"Nevím úplně přesně, co se s Tanyinou matkou stalo," řekl Carlisle. "Tanya, Kate a Irina byli hrozně nedbalé, dokud si pro ně Volturiovi nepřišli. Jejich matka a její protizákonné stvoření tou dobou byli už v jejich věznění. Byla to neinformovanost, co zachránilo Tanye a jejím sestrám život. Aro se jich dotknul a viděl jejich naprostou neznalost, takže nebyly potrestány s jejich matkou."
"Nikdo z nich předtím toho chlapce neviděl, ani nesnil o jeho existenci, dokud se nedívali, jak hoří v náručí jejich matky. Můžu se jenom domnívat, že jejich matka si zachovala svoje tajemství, aby je ochránila přesně od takového konce. Ale proč ho vůbec vytvořila? Kdo to byl? Co pro ni znamenal, že kvůli němu porušila to nejzákladnější pravidlo? Tanya se sestrami nikdy nedostaly odpověď na kteroukoli z těchto otázek. Ale nemohly pochybovat o matčině provinění a nemyslím si, že by jí někdy skutečně odpustily."
Dokonce i s Arovými ujištěním, že Tanya, Kate a Irina jsou nevinné, je chtěl Caius upálit. Vina společenstva, říkal. Měly štěstí, že byl toho dne Aro tak milosrdný. Tanye a jejím sestrám bylo prominuto, a odcházely se zdravým respektem pro zákony a nenapravitelně zlomeným srdcem…"
Nejsem si jistá, kde přesně se moje vzpomínky změnily ve sny. V jednu chvíli to vypadalo, že ve vzpomínkách poslouchám Carlisle, hledíc mu do tváře, a potom, o chvilku později jsem se dívala na šedivé, neúrodné pole a vdechovala silný pach spáleniny roztroušený ve vzduchu. A nebyla jsem sama.
Shluk postav zahalených v popelavých pláštích nacházející se ve středu pole by mě měl děsit - mohli to být jenom Volturiovi, a já byla, napříč jejich nařízení při našem posledním setkání, stále člověk. Ale věděla jsem, jako se mi to občas ve snech stávalo, že jsem pro ně neviditelná.
Kolem mě byl roztroušený kouř. Poznávala jsem tu sladkost ve vzduchu a nemohla přehlédnout ty beztvaré hromady poblíž mě. Nechtěla jsem vidět tváře upírů, kteří byly popraveni, částečně ze strachu, že bych mohla poznat některou ze tváří na doutnajících hranicích.
Volturiovi vojáci stáli v kruhu kolem něčeho nebo někoho, a slyšela jsem jejich chraplavé šeptavé hlasy zvýšené diskuzí. Přiblížila jsem se k nim, nucena snem podívat se, co je ta věc nebo osoba, kterou s takovým zájmem zkoumali. Opatrně jsem se vtěsnala mezi dvě syčící osoby zahalené plášti, a konečně spatřila předmět jejich debaty, nacházející se na malém pahorku nad nimi.
Byl nádherný, obdivuhodný, přesně jak ho Carlisle popisoval. Chlapec byl stále batole, možná dva roky starý. Světle hnědé kadeře mu rámovaly andělský obličej se zaoblenými tvářemi a plnými rty. Třásl se, jeho oči byly zavřené jakoby se příliš bál dívat se, jak se k němu smrt každou vteřinu přibližuje stále víc a víc.
Cítila jsem tak obrovské nutkání zachránit to půvabné, vyděšené dítě, že Volutiovi, navzdory jejich ničivé hrozbě, mě už víc nezajímali. Protlačila jsem se skrz ně, nestarajíc se, jestli zaznamenali moji přítomnost. Osvobodíc se od nich jsem běžela k tomu chlapci.
Byla jsem v půli cesty k němu, když se můj výhled na pahorek vyjasnil a já spatřila, na čem to vlastně sedí. Nebyla to hlína a kamení, ale hromada lidských těl, tuhých a bez života. Bylo příliš pozdě, abych si nevšimla jejích tváří. Všechny jsem je znala - Angela, Ben, Jessica, Mike… a přímo pod tím božským chlapečkem ležela těla mého otce a matky.
To dítě otevřelo svoje jasné, krvavě rudé oči.
To být konec 2 kapitoly

Stmíváni-Rozbřesk kniha1cast

23. února 2011 v 19:12 | Janisek |  Příběhy
2. Dlouhá noc
"Už teď mi chybíš."
"Nemusím odjet. Mohl bych zůstat…"
"Hmm."
Nastal dlouhý okamžik ticha, jen tlukot mého srdce, přerývaný rytmus našich dechů a šepot našich rtů pohybujících se v dokonalé souladu.
Občas bylo tak snadné zapomenout, že líbám upíra. Ne protože vypadal normálně nebo lidsky - ani na vteřinu jsem nemohla zapomenout, že objímám spíše anděla než-li člověka - ale protože dělal, jakoby nebylo nic zvláštního mít jeho rty naproti mým, naproti mé tváři, mému hrdlu. Tvrdil, že už dávno nebyl v pokušení vzít si moji krev, neboť představa mé ztráty ho vyléčila z jakékoli touhy po ní. Ale já jsem věděla, že vůně mé krve mu stále působí bolest - stále mu spaluje hrdlo, jakoby vdechoval plameny.
Otevřela jsem oči a našla ty jeho strnule hledící do mé tváře. Pořád mi nedávalo smysl, proč se na mě takhle díval. Jako bych byla spíš cena než nechutně šťastný vítěz.
Chvilku jsme na sebe upřeně hleděli; jeho zlaté oči byly tak hluboké, že jsem si představovala, že mu můžu nahlédnout až do duše. Zdálo se mi hloupé, že tahle skutečnost - existence jeho duše - vůbec byla v pochybnostech, dokonce i kdyžbyl upír. Měl tu nejkrásnější duši, mnohem krásnější než jeho oslnivý rozum, jedinečná tvář nebo dokonalé tělo.
Podíval se zpátky na mě, jakoby i on mohl vidět moji duši, a jakoby se mu líbilo, co spatřil.
Nemohl číst moje myšlenky, napříč tomu, že mysl všech ostatních mu byla otevřena. Nikdo nevěděl proč - nějaká divná závada v mém mozku mě činila imunní proti všem nadpřirozeným a děsivým věcem, které někteří nesmrtelní mohli dělat. (Pouze moje mysl byla imunní, moje tělo bylo stále přístupné upírům se schopnostmi pracujících na jiném principu než byly ty Edwardovy.) Ale byla jsem za tu poruchu, ať už byla jakákoli, vážně vděčná, neboť mi umožňovala uchovat si svoje myšlenky jen pro sebe.
Opět jsem si k sobě přitáhla jeho obličej.
"Rozhodně zůstávám," zamumlal o chvilku později.
"Ne, ne. Je to tvoje rozlučka se svobodou. Musíš jít."
Napříč tomu, co jsem řekla, jsem mu prsty pravé ruky vpletla do bronzových vlasů, a moje levá ruka ho těsně objala kolem pasu. Jeho chladné ruce mě pohladily po tváři.
"Rozlučky se svobodou jsou pořádány pro ty, kteří jsou nešťastní z vidiny opuštění jejich svobodných dní. Nemohl bych být víc dychtivý, abych ty své už měl za sebou. Takže to vlastně nemá žádný smysl."
"Pravda." Opět jsem se nadechla proti ledové kůži na jeho krku.
Tohle bylo pekelně blízko mému šťastnému místu. Charlie spal tvrdě ve svém pokoji, což bylo skoro stejné, jako kdybychom byli sami. Přitulili jsme se k sobě na mé malé posteli, propleteni tak moc jak jen to bylo možné, uvážíme-li, že jsem byla omotaná hřejivou látkou. Nenáviděla jsem nezbytnost přikrývky, ale když začnete drkotat zuby, veškerá romantika tak nějak zmizí. A Charlie by si určitě všimnul, kdybych zapnula topení v srpnu…
Ale jednu výhodu to přece jenom mělo. Když jsem musela být zachumlaná, Edwardova košile musela ležela na zemi. Nikdy nepřestanu žasnout, jak perfektní jeho tělo je - bílé, chladné a tvrdé jako mramor. Položila jsem si hlavu na jeho kamennou hruď a prsty kopírovala křivky jeho plochého břicha. Projelo jím mírné mravenčení a jeho rty opět našly moje. Špičkou jazyka jsem obkreslila jeho hladké, bezkrvé rty. Zasténal. Jeho sladký dech - studený a lahodný - mě pohladil po tváři.
Odtáhl se - to byla jeho automatická odezva kdykoli rozhodl, že věci postupují příliš daleko. Jeho ochranitelské reflexy zapůsobily, kdykoli si přál pokračovat. Edward strávil většinu svého života odmítáním jakéhokoli druhu tělesného uspokojení. Věděla jsem, že pro něj bylo hrozné pokoušet se změnit svoje zvyky právě teď.
"Počkej," řekla jsem, objala ho kolem ramen a těsně se k němu přitiskla. Uvolnila jsem si z pod přikrývky jedu nohu a omotala mu ji kolem pasu. "Cvičení dělá mistry."
Zachechtal se. "Tak to bychom měli být docela blízko dokonalosti, nebo ne? Spala jsi vůbec alespoň jednou za poslední měsíc?"
"Ale tohle je generální zkouška," připomněla jsem mu, "a my máme jenom omezenou dobu na nácvik. Nemáme čas na hraní podle pravidel."
Myslela jsem, že se začne smát, ale neodpověděl a jeho tělo znehybnělo nenadálým stresem. Zlato v jeho očích ztvrdlo.
Zamyslela jsem se nad svými slovy a uvědomila si, co v nich mohl slyšet.
"Belo…," zašeptal.
"Nezačínej s tím zase," řekla jsem. "Dohoda je dohoda."
"Já nevím. Je tak těžký soustředit se, když si takhle se mnou. Já - já nedokážu racionálně uvažovat. Ztrácím nad sebou kontrolu. Mohl bych tě zranit."
"Budu v pořádku."
"Bello…"
"Pšt!" Přitiskla jsem svoje rty na jeho, abych zastavila jeho náhlou úzkost. Slyšela jsem to už předtím. Nedostane se z naší dohody. Ne potom co naléhal, abych si ho nejdřív vzala.
Políbil mě nazpátek, ale už nebyl tak nažhavený jako před chvílí. Obavy, pořád samé obavy. Jak odlišné by to mohlo být, kdyby se o mě pořád nestrachoval. Co by dělal se vším tím volným časem? Musel by si najít nějakou novou zálibu.
"Jak se mají tvoje nohy?" zeptal se.
Vědíc, že to nemyslí doslova, jsem odpověděla. "Skoro upečené."
"Skutečně? Žádné další myšlenky? Ještě není pozdě změnit názor."
"Zkoušíš mě zviklat?"
Zasmál se. "Jen se ujišťuji. Nechci, abys dělala cokoli, čím si nejsi stoprocentně jistá."
"Jsem si jistá tebou. Zbytek budu muset nějak přežít."
Zaváhal a já uvažovala, jestli se mi do nohou ještě někdy vrátí cit.
"Ano?" zeptal se tiše. "Nemyslím svatbu - ale to potom… co René, co Charlie?"
Povzdechla jsem si. "Bude se mi stýskat." Horší bylo, že já budu chybět jim, ale nechtěla jsem mu dát další záminky.
"Angela a Ben, Jessica a Mike."
"Bude se mi stýskat po všech mých kamarádech." Ďábelsky jsem se usmála. "A nejvíc po Mikeovi. Oh, Mike! Jak to bez něj přežiju?"
Zavrčel.
Rozesmála jsem se, ale následně byla opět vážná. "Edwarde, budeme muset projít spoustou věcí. Vím, že to bude těžký, ale tohle je to, co chci. Chci tebe a chci tě navždy. A lidský život pro mě prostě není dost dlouho."
"Navždy osmnáctiletá," zašeptal.
"Všechny ženy o tom sní," poškádlila jsem ho.
"Nikdy změna… nikdy posun vpřed."
"Co to znamená?"
Odpověděl pomalu. "Vzpomínáš si, jak jsme řekli Charliemu, že se budeme brát? A on si myslel, že jsi…těhotná?"
"A uvažoval, že tě zastřelí," hádala jsem se smíchem. "Přiznal to - chvilku to chtěl skutečně udělat."
Neodpověděl.
1.Cast pokracovani za chvíli

Comeback

20. února 2011 v 15:01 | Janisek

Ke$ha

19. února 2011 v 10:11 | Janisek

Ben Cristovao

18. února 2011 v 20:29 | Janisek

Rasismus

18. února 2011 v 20:23 | Janisek |  Téma týdne
Etnické konflikty, porušování lidských práv, netolerance, nacionalismus a rasismus představují spolu se špatným ekologickým povědomím největší hrozby pro stabilitu současného světa. Politici i obyčejní lidé obracejí k těmto problémům svou pozornost díky globalizaci a stále silnějšímu multikulturalismu ve společnostech národních států. Velmi významnou roli v boji proti netoleranci a rasismu mohou sehrát učitelé. Ti mohou také "zdola" stanovit cesty ke změnám ve společnosti.S projevy rasismu ve společnosti se můžeme setkat nejen v osobním životě ale i v oblasti zaměstnanosti, kdy pro menšiny je menší nabídka práce, školství, kde velkou roly může sehrát i jazyková bariéra.Nejvíce odsouzeníhodné jsou projevy nenávisti spojené s fyzickými útoky jedinců nebo i organizovaných skupin, se kterými se můžeme setkat především ve městech. Jejich oběťmi se stávají zahraniční turisté, studenti, menšiny a jiní občane s rozdílným vyznáním, stylem, barvou pleti nebo způsobem života.Otázka rasismu v naší zemi je nejvíce spjata s vzájemným soužitím Čechů a Romů, kdy konflikty, které nenesou snad přímo prvky rasismu vychází především z nepochopení rozdílných kultur, jiné chápání životních priorit, ale i předsudků a mnohdy i špatná zkušenost s jedincem, která může ovlivnit náš přístup k jedinci druhému. Svět by měl aktivně bojovat proti, tak nebezpečnému jevu jako je rasismus. V dějinách se nám dostalo varování v podobě nacismu, který ve snaze nadřazení jedné skupiny (tzv. Árijské rasy) likvidoval miliony jiných lidí především židů!

Lvi

18. února 2011 v 20:20 | Janisek

Tygři

18. února 2011 v 20:14 | Janisek
Snežný tygr

Kalhoty

18. února 2011 v 15:42 | Janisek
kluci skate kalhoty



¨


















Hlodavci

16. února 2011 v 18:19 | Janisek
Nadpis

Dwarf Hamster Flufarella Looking Like a Syrian by AnimalLoversWeb.





Sims2 Sims3

15. února 2011 v 19:13 | Janisek
Sims 2 - základní hra   SIMS 2 - Život v bytě  SIMS 3  SIMS 3 - Cestovní horečka            SIMS 3 - Po setmění   SIMS 3 - Povolání snů  Sims - Medieval