Rozbřesk-4.Kapitola 2.část

28. února 2011 v 12:23 | Janisek |  Příběhy
Zdravím, Bells."
Klopýtala jsem rovnou za zvukem jeho hlasu. Edward mě držel za loket, dokud mě nechytila jiná silná ruka a nezatáhla mě do tmy. Teplo Jacobovy kůže na mě sálalo skrze tenké saténové šaty, jakmile si mě k sobě přitiskl. Nesnažil se tančit; jenom mě objímal, zatímco jsem mu skrývala hlavu na prsou. Sklonil se a zabořil mi obličej do vlasů.
"Rosalie by mi neodpustila, kdyby si s ní nezatančil," zamumlal Edward, a já věděla, že odešel, dávajíc mi svůj dar - tuto chvíli s Jakobem.
"Bože, Jacobe," rozbrečela jsem se; skoro jsem ty slova ze sebe nemohla dostat. "Děkuju ti."
"Nebreč, Bello. Zničíš si šaty. Jsem to jenom já."
"Jenom? Oh, Jaku! Teď už je všechno dokonalé."
Odfrkl si. "Jasně - večírek začíná. Svědek dorazil."
"Teď jsou tady všichni, které miluju."
Cítila jsem jeho rty líbající mě do vlasů. "Promiň miláčku, jdu pozdě."
"Jsem šťastná, že jsi vůbec přišel!"
"To byl záměr."
Podívala jsem se směrem k hostům, ale skrze tanečníky jsem nemohla prohlédnout k místu, kde jsem naposledy viděla Jacobova otce. Ani jsem nevěděla, jestli je ještě tady. "Ví Billy, že jsi přišel?" Jakmile jsem se zeptala, došlo mi, že to musí vědět - to jediné by vysvětlovalo zlepšení jeho nálady.
"Jsem si jistý, že mu to Sam řekl. Půjdu se za ním podívat až… až večírek skončí."
"Bude tak nadšený, že jsi doma."
Jacob se o kousek odtáhl a napřímil se. Nechal mi levou ruku kolem pasu a tou druhou uchopil tu moji. Přitiskl si naše ruce na hrudník; pod dlaní jsem mohla cítit, jak mu bije srdce a odtušila, že sem neumístil moji ruku náhodou.
"Nevím, jestli dostanu víc než jen jeden tanec," řekl a začal se mnou pomalu točit v kruhu, tak že určitě nevystihl tempo hudby doléhající k nám. "Takže bych se měl asi snažit."
Pohybovali jsme se v rytmu jeho srdce schovaného v jeho hrudi pod mojí rukou.
"Jsem rád, že jsem přišel," zašeptal po chvíli. "Nemyslel jsem si, že bych mohl být. Ale je skvělé tě vidět… ještě jednou. Ne tak moc smutné jak jsem se domníval, že bude."
"Nechci, abys byl kvůli mně smutný."
"Já vím. A nepřišel jsem, aby ses kvůli mně cítila vinná."
"Ne - jsem neskutečně šťastná, že jsi přišel. Je to ten nejlepší dárek, jaký jsi mi mohl dát."
Zasmál se. "To je dobře, protože jsem neměl čas koupit ti nějaký opravdový."
Moje oči si zvykly na tmu a tak jsem konečně mohla spatřit jeho tvář, mnohem výš než jsem ji čekala. Bylo možné, že ještě stále rostl? Jakoby měl spíš sedm stop než šest. Bylo uklidňující po tak dlouhé době znovu vidět ty důvěrně známé rysy - ty hluboké oči zastíněné širokým obočím, výrazné lícní kosti, plné rty odhalující zářivém zuby v jízlivém úsměvu, který odpovídal jeho rozpoložení. Jeho oči se míhaly ze strany na stranu; všimla jsem si, že byl dneska večer opravdu veliceostražitý. Dělal všechno, co mohl, aby mě učinil šťastnou a nepřeřekl se ani neukázal, jak moc za to platí.
Nikdy jsem neudělala nic tak dobrého, abych si zasloužila přítele jako byl Jakob.
"Kdy si se rozhodl vrátit zpět?"
"Vědomě nebo nevědomě?" zhluboka se nadechl předtím, než si sám odpověděl. "Ani nevím. Hádám, že jsem se toulal zpátky už nějakou dobu, a to bylo asi, proč jsem sem nakonec zamířil. Ale až dneska ráno jsem se opravdu rozběhl. Nebyl jsem si jistý, jestli to stihnu." Začal se smát. "Nevěřila bys, jak divné je mít zase chodidla - procházet se kolem na dvou nohách. A oblečení! A je to ještě víc zvláštní, protože se cítím divně. Nečekal jsem to. Vyšel jsem ze cviku ohledně všech lidských záležitostí."
Nepřestávali jsme tančit
"Byla by vážně škoda, nevidět tě takhle. Ta štreka sem opravdu stála za to. Vypadáš neuvěřitelně, Bello. Tak překrásně."
"Alice si se mnou dneska opravdu vyhrála. Ale ta tma tady taky pomáhá."
"Pro mě není taková tma."
"Správně." Vlkodlačí smysly. Bylo snadné zapomenout, co všechno uměl, vypadal tak lidsky. Obzvlášť právě teď.
"Ostříhal sis vlasy," poznamenala jsem.
"Jo. Je to tak snazší, však víš."
"Vypadá to dobře," zalhala jsem.
Odfrkl si. "Jasně. Ty rezavé kuchyňské nůžky mi v tom pomohly." Zeširoka se zazubil, ale po chvíli jeho tvář povadla. Jeho výraz zvážněl. "Jsi šťastná, Bello?"
"Ano."
"Fajn." Cítila jsem, že pokrčil rameny. "To je to hlavní."
"Jak se máš, Jakobe? Ale pravdu."
"Dobře, Bello, vážně. Už se o mě nemusíš bát. A můžeš přestat vyslýchat Setha."
"Nechodila jsem za ním jen kvůli tobě. Mám ho ráda."
"Je to dobrej kluk. Lepší společnost než někdo. Říkal jsem ti, že kdybych se mohl zbavit těch hlasů ve své hlavě, být vlkem by bylo absolutně perfektní."
Zasmála jsem se tomu, jak to znělo. "Jo, taky nemůžu ty moje přimět zavřít pusu."
" V tvém případě by to znamenalo, že jsi duševně chorá. Samozřejmě že už dávno vím, že jsi bláznivá," škádlil mě.
"Díky."
"Šílenství je pravděpodobně jednodušší než sdílet tolik myslí. Hlasy šílených lidí neposílají chůvy, aby je hlídali."
"Co?"
"Sam je tady. A několik dalších. Jen pro případ."
"Pro případ čeho?"
"Pro případ že se neudržím, nebo něco takovýho. Že bych se rozhodl zničit večírek." Rychle se usmál. "Ale nejsem tady, abych ti pokazil svatbu, Bello. Jsem tady, abych…" zarazil se.
"Abys ji učinil dokonalou."
"To je velká výzva."
"Tak to je dobře, že ty jsi taky tak velký."
Zanaříkal nad mým špatným vtipem a povzdechl si. "Jsem tady jako tvůj přítel. Jako tvůj nejlepší přítel, ještě naposledy."
"Sam by ti měl víc věřit."
"Možná jsem byl trochu domýšlivý. Nejspíš by tu byli i tak, dohlížet na Setha. Je tu hodně upírů. Seth to nebere tak vážně, jak by měl."
"Seth ví, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Zná Cullenovi líp než Sam."
"To nepochybně," uklidnil mě dřív než se naše debata mohla otočit v hádku.
Bylo zvláštní mít ho jako diplomata.
"Ty hlasy ti nezávidím," politovala jsem ho. "Přála bych si, abych ti to mohla ulehčit." V mnoha ohledech.
"Není to tak zlý. Jsem dneska jenom trochu moc ufňukaný."
"Jsi… šťastný?"
"Dá se to tak říct. Ale dost o mě. Dneska jsi hvězdou ty." Spokojeně se usmál. "Vsadím se, že si to užíváš. Být středem pozornosti."
"Jasně. Nemůžu se toho nabažit."
Zasmál se a zahleděl se někam za mě.
S pootevřenou pusou si prohlížel třpytivý lesk večírku, graciézní otočky tanečníků, třepetající se okvětní lístky odpadávající od květinových věnců. S ním mi to všechno připadlo tak vzdálené. Skoro jako bych pozorovala víření uvnitř sněhové koule.
"Je to velkolepé," řekl. "Vědí, jak uspořádat party."
"Alice je nezastavitelný přírodní živel."
Povzdechl si. "Píseň skončila. Myslíš, že bych mohl dostat ještě jednu? Nebo žádám příliš mnoho?"
Objala jsem ho ještě pevněji. "Dostaneš jich, kolik jen budeš chtít."
Zasmál se. "To by mohlo být zajímavé. Ale myslím, že radši zůstanu jen u dvou. Nechci, aby začali pomlouvat."
Znovu jsme se otočili.
"Dřív bych ti teď řekl svoje sbohem," zamumlal.
Zkusila jsem polknout ten knedlík v krku, ale nebyla jsem toho schopná.
Jacob se na mě podíval a zamračil se. Pohladil mě prsty po tváři a otřel moje slzy.
"Nepředpokládá se, že ty budeš plakat, Bello."
"Všichni na svatbách brečí," vzlykla jsem.
"Tohle je to, co chceš, správně?"
"Správně."
"Tak se usmívej."
Zkusila jsem to. Moje grimasa ho rozesmála.
"Budu se snažit zapamatovat si tě přesně takhle. Předstírat že…"
"Že co? Že jsem nezemřela?"
Zaťal zuby. Bojoval sám ze sebou - s rozhodnutím učinit jeho přítomnost tady darem a ne souzením. Mohla jsem jenom hádat, co chtěl říct.
"Ne," odpověděl nakonec. "Ale takhle si tě uchovám ve své hlavě. Růžové tváře. Bijící srdce. Dvě levé nohy. Všechno z toho."
Záměrně jsem mu šlápla na nohu nejsilněji, jak jsem dokázala.
Usmál se. "To je moje holka.."
Otevřel pusu, aby řekl ještě něco, ale zase ji znovu zavřel. Opět bojující, drtící mezi zuby slova, které nechtěl říct.
Můj vztah s Jacobem býval tak jednoduchý. Přirozený jako dýchání. Ale od té doby, co se Edward vrátil zpět do mého života, tu bylo neustále napětí. Protože - z Jacobova pohledu - mým výběrem Edwarda jsem si zvolila osud, horší než byla smrt, nebo přinejmenším rovnocenný.
"Co je, Jaku? Prostě mi to řekni. Můžeš mi říct všechno."
"Já-já… Nemám nic, co bych ti řekl."
"Ale no tak. Vyklop to."
"Opravdu. Není nic… je-je to otázka. Chci, abys ty řekla něco .
"Zeptej se."
Opět se sebou chvilku bojoval a potom vydechl. "Neměl bych. Ale to je jedno. Jsem prostě chorobně zvědavý."
Protože jsem ho znala tak dobře, pochopila jsem ho.
"Nestane se to dneska večer, Jacobe," zašeptala jsem.
Jacob byl mou lidskostí posedlý snad ještě víc než Edward. Cenil si každého bouchnutí mého srdce, vědouc, že co nevidět ustane.
"Aha," řekl, snažíc se skrýt svoji úlevu. "Aha."
Začala hrát další píseň, ale tentokrát si toho nevšíml.
"Kdy?" zašeptal.
"Nevím to přesně. Týden nebo dva, řekla bych."
Jeho hlas byl víc uštěpačný. "Proč to otálení?"
"Nechci strávit líbánky svíjením se v bolestech."
"Raději bys je strávila jak? Hraním dámy?"
"Vážně vtipný."
"Žertuju, Bells. Ale upřímně, nevidím v tom smysl. Nemůžeš mít skutečné líbánky s upírem, tak proč se o to snažit? Nazvěme věci pravým jménem. Tohle není poprvé, co jsi to odložila. To je, myslím, dobré," řekl sotva slyšitelně. "Neciť se kvůli tomu trapně."
"Nic neodkládám," vybuchla jsem. "A ano, můžu mít skutečné líbánky! Můžu si dělat, cokoli budu chtít! Nepleť se do toho!"
Náhle přerušil náš pomalý tanec. Na chvíli jsem uvažovala, jestli už zpozoroval, že se hudba změnila, a v duchu si připravovala cestičku k usmíření naší malé hádky, předtím než se se mnou rozloučí. Neměli bychom se rozejít kvůli mé poznámce.
A potom se mu oči rozšířily podivným druhem zděšení.
"Co?" zalapal po dechu. "Co jsi to řekla?"
"O čem…? Jaku? Co se děje?"
"Co jsi tím myslela? Mít opravdové líbánky? Dokud si stále člověk? Děláš si srandu? To je pěkně blbej vtip, Bello!"
Pohlédla jsem na ně. "Řekla jsem, aby ses do toho nepletl, Jaku. Tohle se těvůbec netýká. Neměla jsem… neměli jsme o tom vůbec mluvit. Je to soukromé-"
Jeho obrovské ruce mě popadly za ramena.
"Au, Jaku! Nech toho!"
Zatřásl se mnou.
"Bello! Zbláznila ses? Nemůžeš být tak pitomá! Řekni mi, že žertuješ!"
Znovu se mou zatřást. Jeho ruce, pevně sevřené, se rozkmitaly a posílaly mi tak vibrace až hluboko do morku kostí.
"Jaku - přestaň!"
Temnota byla najednou přeplněná.
"Dej z ní ty pracky pryč!" Edwardův hlas byl chladný jako led a ostrý jako břitva.
Za Jacobem se ze tmy ozvalo slabé vrčení, následované dalším, mnohem hlasitějším.
"Jaku, kámo, stáhni se," zaslechla jsem naléhání Setha Clearwater. "Přestáváš se ovládat."
Jacob se ani nepohnul, jen na mě zíral zděšeným zvětšenýma očima.
"Ublížíš ji," zašeptal Seth. "Pusť ji."
"Hned!" zavrčel Edward.
Jacob spustil ruce k bokům a proud krev pulzující mi skrz čekající žíly byl téměř bolestivý. Než jsem stihla zaregistrovat něco jiného, chladné ruce vystřídaly ty horké, a vzduch kolem mě jeho zahučel.
Zamrkala jsem. Stála jsem šest stop od místa, kde jsem se nacházela před chvílí, ukrytá Edwardovy za zády. Byly tu dva ohromní vlci čekající mezi ním a Jacobem, ale nevypadlo to, že by chtěli zaútočit. Spíše jakoby boji zkoušeli zabránit.
Seth - společenský, patnáctiletý Seth - měl svoje dlouhé ruce omotané kolem Jacobova otřásajícího se těla a táhl ho pryč. Jestli se Jacob změní Sethovi tak blízko…
"No tak, Jaku. Jdeme."
"Zabiju tě," řekl Jacob hlasem tak přeplněným hněvem, že spíš hřměl než mluvil. Jeho oči, zaměřené na Edwarda, plály zuřivostí. "Vlastnoručně tě zabiju! A udělám to hned teď!" Trhavě sebou škubal.
Černý vlk zprudka zavrčel.
"Sethe, uhni stranou," zasyčel Edward.
Seth do Jacoba, ochromeného hněvem, znovu strčil a podařilo se mu ho odtáhnout několik stop dozadu. "Nedělej to, Jaku. Pojď pryč. No tak."
Sam - větší z vlků - se připojil k Sethovi. Opřel Jacobovi hlavu do hrudníku a strkal ho pryč.
Všichni tři - Seth táhnoucí, Jake třesoucí se, Sam tlačící - rychle zmizeli do temnoty.
Zbylý vlk zíral za nimi. V tom chabém světle jsem si nebyla jistá, jakou barvu měl jeho kožich - že by čokoládově hnědou? Byl to tedy Quil?
"Omlouvám se," zašeptala jsem směrem k němu
"Už je to v pořádku, Bello," zamumlal Edward.
Vlk se na něho podíval. Jeho upřený pohled nebyl přátelský. Edward stroze přikývnul. Vlk se otočil, aby následoval ostatní a zmizel přesně jako před chvílí oni.
"Dobře," řekl si Edward pro sebe a pak se obrátil ke mně. "Vrátíme se zpátky."
"Ale Jake-"
"Sam to má pod kontrolou. Je pryč."
"Edwarde, je mi to tak líto. Byla jsem hloupá - "
"Neudělala jsi nic špatného-"
"Tolik jsem toho nakecala! Proč bych… Neměla jsem ho nechat se ke mně tak přiblížit. Co jsem si myslela?"
"Netrap se tím." Dotkl se mé tváře. "Musíme se vrátit na večírek než si někdo všimne naší nepřítomnosti."
Zatřepala jsem hlavou ve snaze se přeorientovat. Než si někdo všimne? To si toho ještě někdo nevšiml?
Jakmile jsem o tom popřemýšlela, uvědomila jsem si, že potyčka, která se mi zdála tak katastrofická, byla ve skutečnosti velice rychlá a tichá, ukrytá ve stínech.
"Dej mi dvě vteřiny," poprosila jsem.
Byla jsem tak zmatená, zděšená a zarmoucená, ale na tom nezáleželo - nikdo nemohl vidět, jak se cítím. Teď jsem jen musela zvládnou zahrát opak.
"Co šaty?"
"Stále vypadáš nádherně."
Dvakrát jsem se zhluboka nadechla. "Fajn. Jdeme."
Položil mi ruku kolem pasu a zavedl mě zpět na světlo. Když jsem procházeli pod blikajícími světélky, nasměroval mě k tanečnímu parketu. Splynuly jsme s ostatními tanečníky, jakoby jsme nikdy neodešli.
Rozhlížela jsem se po okolních hostech, ale nikdo z nich nevypadal šokovaně nebo vystrašeně. Pouze v těch nejbledších tvářích byly známky stresu, ale víc než dovedně je maskovali. Jasper a Emmett stáli na samém kraji parketu, semknuti u sebe, a troufám si odhadovat, že během předchozí konfrontace byli někde poblíž.
"Jsi-"
"Je mi dobře," kývla jsem. "Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala. Co to se mnou zase je?"
"Nic s tebou není."
Tolik mě potěšilo, že Jacob přišel. Obětoval se pro mě. A já to zničila, přeměnila jeho dar v katastrofu. Měla bych být v karanténě.
Moje pitomost už dneska nesměla pokazit nic jiného. Odložila jsem to proto stranou, strčila do zásuvky a zamknula na později. Budu mít spoustu času se za to zbičovat, ale nic co bych udělala teď, by nepomohlo.
"Je po všem," řekla jsem. "Už na to dneska večer nebudeme myslet."
Očekávala jsem Edwardův okamžitý souhlas, ale místo toho mlčel.
"Edwarde?"
Zavřel oči a dotkl se čelem toho mého. "Jacob má pravdu," zašeptal. "Co jsemsi myslel?"
"Nemá." Snažila jsem se pro přihlížející přátele udržet příjemný výraz. "Jacob je příliš předpojatý, aby viděl věci tak, jak jsou."
Zamumlal si pro sebe něco, co znělo skoro jako "měl bych ho nechat mě zabít, že jsem o tom jenom uvažoval…"
"Přestaň," zarazila jsem ho divoce. Popadla jsem jeho tvář a čekala, dokud neotevřel oči. "Ty a já. To je jediné, na čem záleží. Jediné, na co máš teď dovoleno myslet. Rozumíš?"
"Ano," povzdechl si.
"Zapomeň, že Jacob přišel." To bych mohla zvládnout. To bych chtělazvládnout. "Kvůli mně. Slib mi, že to necháš být."
Než odpověděl, zahleděl se mi upřeně do očí. "Slibuji."
"Děkuju. Já se nebojím, Edwarde."
"Já ano," zašeptal.
"Tak s tím přestaň." Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. "Mimochodem, miluji tě."
Slabě mi můj úsměv opětoval. "Proto jsme tady."
"Upřednostňuješ nevěstu," řekl Emmett přicházející Edwardovi za zády. "Nech mě zatancovat si s mojí maličkou sestřičkou. Tohle by mohla být moje poslední šance, přimět ji červenat se."
Hlasitě se rozesmál, stejně nedotčený napjatou atmosférou jako obvykle býval.
Ukázalo se, že tu byla ještě spousta lidí, s který mi jsem netančila, a to mi dalo šanci opravdu se uklidnit. Když se ke mně znovu dostal Edward, zjistila jsem, že Jacobův šuplík byl pevně zavřený. Když kolem mě ovinul paže, byla jsem schopná vytáhnout moji dřívější radost, moje přesvědčení že všechno v mém životě bylo dneska přesně tak, jak mělo být. Usmála jsem se a položila mu hlavu na hruď. Jeho objetí zesílilo.
"Na tohle bych si dokázala zvyknout," přiznala jsem.
"Neříkej, že jsi se dostala skrze svůj odpor k tanci?"
"Tančení není tak špatné - s tebou. Ale myslela jsem víc z tohohle,"- a přitiskla jsem se k němu ještě víc - "že tě už nikdy nenechám odejít."
"Nikdy," slíbil a sklonil se, aby mě políbil.
Byl to skuteční polibek - intenzivní, pomalý ale o to víc vášnivý…
Skoro jsem zapomněla, kde jsem, když jsem zaslechla Alicino volání. "Bello! Už je čas!"
Pocítila jsem záchvěv podráždění z vyrušení mou novou sestrou.
Edward ji ignoroval; jeho rty se opět silně přitiskly na moje, mnohem naléhavěji než předtím. Moje srdce bilo jako o závod a moje dlaně opět hladily jeho mramorový krk.
"Chcete zmeškal letadlo?" dožadovala se pozornosti Alice stojící přímo vedle mě. "Jsem si jistá, že tábořit na letišti a čekat na další let budou překrásné líbánky."
Edward nepatrně odtáhl obličej a přikázal, "Jdi pryč, Alice," aby znovu přitiskl svoje rty na moje.
"Bello, to chceš mít ty šaty na sobě i v letadle?" nepřestávala naléhat
Nevěnovala jsem tomu pozornost. V tu chvíli mě to prostě nezajímalo.
Alice tiše zavrčela. "Řeknu jí, kam ji bereš, Edwarde. Takže mi pomoz, nebo to udělám."
Zarazil se. Zvedl svůj obličej od mého a rozzlobeně pohlédl na svoji oblíbenou sestru. "Jsi příšerně malá na to, abys mi tak hrozně lezla na nervy."
"Nevybírala jsem dokonalé vycházkové šaty, aby si je ani neoblékla," odsekla a popadla mě za ruku. "Pojď se mnou, Bello."
Vymanila jsem se z jejího sevření, postavila se na špičky a ještě jednou ho políbila. Netrpělivě mě zatahala za paži, odvádějíc mě pryč od něj. Několik přihlížejících hostů se pobaveně uchechtlo.Vzdala jsem to a nechala se zavést do prázdného domu.
Vypadala naštvaně.
"Promiň, Alice," omluvila jsem se.
"Nic ti nevyčítám, Bello." Povzdechla si. "Vypadala jsi, že si nemůžeš pomoct."
Zahihňala jsem se jejímu zmučenému výrazu a ona se zamračila.
"Děkuju ti, Alice. Byla to ta nejkrásnější svatba, jakou kdy kdo měl," řekla jsem jí vážně. "Všechno bylo perfektní. Ty jsi ta nejlepší, nejchytřejší a nejtalentovanější sestra na světě."
To ji dostalo; ze široka se usmála. "Jsem ráda, že se ti to líbilo."
Renée a Esme čekali nahoře. Pomohly mi z mých svatebních šatů rovnou do tmavě modrého vycházkového kompletu. Byla jsem vděčná, když někdo vytáhl sponky z mých zvlněných vlasů a nechal je volně se mi rozprostřít po zádech. Po tvářích mé matky se celou tu domu nepřestaly kutálet slzy.
"Zavolám ti, až budu vědět, kam jedeme," slíbila jsem, když jsem ji objímala na rozloučenou. Věděla jsem, že tajemství, jímž byly moje líbánky zahaleny, ji pravděpodobně přivádělo k šílenství; moje matka nesnášela tajemství, pokud nebyla jeho součástí.
"Řeknu ti to, jakmile odsud bude dostatečně daleko," předčila mě Alice a zlomyslně se na mě usmála. Bylo vážně nespravedlivé, že budu poslední, kdo se to dozví.
"Musíte nás brzy navštívit. Je řada na vás, abyste přijeli na jih - podívat se zase jednou na slunce," řekla Renée.
"Dneska ani nepršelo," připomněla jsem jí, vyhýbajíc se jejímu požadavku.
"Zázrak."
"Všechno je připravené," oznámila Alice. "Tvoje kufry jsou v autě - Jasper je odnesl." Odtáhla mě zpátky ke schodišti, následována Renée, stále mě napůl objímající.
"Miluju tě, mami," zašeptala jsem, když jsme scházeli dolů. "Jsem šťastná, že máš Phila. Dávejte na sebe pozor."
"Taky tě miluju, Bello, miláčku."
"Sbohem, mami. Miluju tě," zopakovala jsem se staženým hrdlem.
Edward na nás čekal uprostřed schodiště. Chytla jsem se jeho natažené ruky a prohledávala dav, který na nás dole čekal.
"Tátai?" zeptala jsem se, moje oči ho stále nenašly.
"Je tady," zamumlal Edward. Provedl mě skrz cestičku, kterou pro nás hosti svými vlastními těly vytvořili. Nalezli jsme Charlieho skrčeného u zdi za všemi ostatními, jakoby se snad schovával. Červené kruhy kolem jeho očí vysvětlovaly proč.
"Tati!"
Objala jsem ho kolem pasu, znovu mi vyhrkly slzy - dneska večer jsem se už tolik nabrečela. Poplácal mě po zádech.
"Ale no tak. Přece nechceš zmeškat letadlo."
Nebylo snadné mluvit s Charliem o lásce - v tomhle směru jsme si byli tak podobní, vždycky se vyhýbající trapným citovým výlevům. Ale teď nebyl čas na rozpaky.
"Miluju tě, tati," řekla jsem mu. "Nezapomeň na to."
"Já tebe taky, Bells. Vždycky jsem miloval a vždycky budu."
Líbla jsem ho na tvář ve stejnou chvíli, jako on políbil tu moji.
"Zavolej mi," řekl.
"Brzo," slíbila jsem s vědomím, že tohle bylo všechno, co jsem mu slíbit mohla. Pouze telefonát. Mému otci a matce už by nikdy nemuselo být dovoleno mě znovu vidět; budu příliš jiná a mnohem, mnohem víc nebezpečná.
"Tak už jděte," ponoukl mě nevrle. "Nechcete se přece opozdit."
Hosti nám utvořili další uličku. Jakmile jsme z ní unikli, Edward si mě přitáhl těsně k boku.
"Jsi připravená?" zeptal se mě.
"Jsem," odkývala jsem pravdivě.
Dav se rozjásal, když mě Edward na prahu dveří políbil. Potom jsme spěchali do auta doprovázeni deštěm rýžových zrníček. Většina z nich byla hozena prostě do prostoru, ale někdo, pravděpodobně Emmett, zamířil s neobvyklou přesností a zasáhl Edwarda plnou hrstí přímo do zad.
Auto bylo ozdobeno tolika květinami, že jimi bylo lemováno v několika řadách, a na tenkých stužkách byl přivázán tucet podkov - navržených tak, že vypadaly zbrusu nové - volně visících za nárazníkem.
Edward mě ochraňoval před rýží, zatímco jsem nastupovala, a jakmile nastoupil i on, rozjeli jsme se pryč a já mávala z okýnka a volala "Miluju vás," směrem k mé rodině, která mi mávala nazpátek.
Poslední obrázek, který jsem si uchovala, byli moji rodiče. Phil něžně objímal Renée, která měla jednu ruku kolem jeho pasu a tu druhou natahovala k Charliemu, aby se ho chytla. Tak moc rozdílných druhů lásky bok boku v tento okamžik. Byl to pro mě výlev plný naděje.
Edward mi stiskl ruku.
"Miluji tě," řekl.
Položila jsem mu hlavu na rameno. "Proto jsme tady," citovala jsem ho.
Políbil mě do vlasů.
Jakmile jsme zahnuli na hlavní cestu a Edward opravdu šlápnul na plyn, i přes vrnění motoru jsem zaslechla zvuk přicházející z lesa za námi. Musel to slyšet mnohem lépe než já, ale neřekl ani slovo, neboť ten zvuk pomalu rozfoukával vítr. Také jsem mlčela.
Pronikavé, srdce lámající vytí postupně sláblo až nakonec zmizelo úplně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj Blog

Ano 41.8% (110)
Ne je hnusnej 16.7% (44)
Ano je užasnej 18.6% (49)
Ne 22.8% (60)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama