Stmíváni-Rozbřesk kniha1cast

23. února 2011 v 19:12 | Janisek |  Příběhy
2. Dlouhá noc
"Už teď mi chybíš."
"Nemusím odjet. Mohl bych zůstat…"
"Hmm."
Nastal dlouhý okamžik ticha, jen tlukot mého srdce, přerývaný rytmus našich dechů a šepot našich rtů pohybujících se v dokonalé souladu.
Občas bylo tak snadné zapomenout, že líbám upíra. Ne protože vypadal normálně nebo lidsky - ani na vteřinu jsem nemohla zapomenout, že objímám spíše anděla než-li člověka - ale protože dělal, jakoby nebylo nic zvláštního mít jeho rty naproti mým, naproti mé tváři, mému hrdlu. Tvrdil, že už dávno nebyl v pokušení vzít si moji krev, neboť představa mé ztráty ho vyléčila z jakékoli touhy po ní. Ale já jsem věděla, že vůně mé krve mu stále působí bolest - stále mu spaluje hrdlo, jakoby vdechoval plameny.
Otevřela jsem oči a našla ty jeho strnule hledící do mé tváře. Pořád mi nedávalo smysl, proč se na mě takhle díval. Jako bych byla spíš cena než nechutně šťastný vítěz.
Chvilku jsme na sebe upřeně hleděli; jeho zlaté oči byly tak hluboké, že jsem si představovala, že mu můžu nahlédnout až do duše. Zdálo se mi hloupé, že tahle skutečnost - existence jeho duše - vůbec byla v pochybnostech, dokonce i kdyžbyl upír. Měl tu nejkrásnější duši, mnohem krásnější než jeho oslnivý rozum, jedinečná tvář nebo dokonalé tělo.
Podíval se zpátky na mě, jakoby i on mohl vidět moji duši, a jakoby se mu líbilo, co spatřil.
Nemohl číst moje myšlenky, napříč tomu, že mysl všech ostatních mu byla otevřena. Nikdo nevěděl proč - nějaká divná závada v mém mozku mě činila imunní proti všem nadpřirozeným a děsivým věcem, které někteří nesmrtelní mohli dělat. (Pouze moje mysl byla imunní, moje tělo bylo stále přístupné upírům se schopnostmi pracujících na jiném principu než byly ty Edwardovy.) Ale byla jsem za tu poruchu, ať už byla jakákoli, vážně vděčná, neboť mi umožňovala uchovat si svoje myšlenky jen pro sebe.
Opět jsem si k sobě přitáhla jeho obličej.
"Rozhodně zůstávám," zamumlal o chvilku později.
"Ne, ne. Je to tvoje rozlučka se svobodou. Musíš jít."
Napříč tomu, co jsem řekla, jsem mu prsty pravé ruky vpletla do bronzových vlasů, a moje levá ruka ho těsně objala kolem pasu. Jeho chladné ruce mě pohladily po tváři.
"Rozlučky se svobodou jsou pořádány pro ty, kteří jsou nešťastní z vidiny opuštění jejich svobodných dní. Nemohl bych být víc dychtivý, abych ty své už měl za sebou. Takže to vlastně nemá žádný smysl."
"Pravda." Opět jsem se nadechla proti ledové kůži na jeho krku.
Tohle bylo pekelně blízko mému šťastnému místu. Charlie spal tvrdě ve svém pokoji, což bylo skoro stejné, jako kdybychom byli sami. Přitulili jsme se k sobě na mé malé posteli, propleteni tak moc jak jen to bylo možné, uvážíme-li, že jsem byla omotaná hřejivou látkou. Nenáviděla jsem nezbytnost přikrývky, ale když začnete drkotat zuby, veškerá romantika tak nějak zmizí. A Charlie by si určitě všimnul, kdybych zapnula topení v srpnu…
Ale jednu výhodu to přece jenom mělo. Když jsem musela být zachumlaná, Edwardova košile musela ležela na zemi. Nikdy nepřestanu žasnout, jak perfektní jeho tělo je - bílé, chladné a tvrdé jako mramor. Položila jsem si hlavu na jeho kamennou hruď a prsty kopírovala křivky jeho plochého břicha. Projelo jím mírné mravenčení a jeho rty opět našly moje. Špičkou jazyka jsem obkreslila jeho hladké, bezkrvé rty. Zasténal. Jeho sladký dech - studený a lahodný - mě pohladil po tváři.
Odtáhl se - to byla jeho automatická odezva kdykoli rozhodl, že věci postupují příliš daleko. Jeho ochranitelské reflexy zapůsobily, kdykoli si přál pokračovat. Edward strávil většinu svého života odmítáním jakéhokoli druhu tělesného uspokojení. Věděla jsem, že pro něj bylo hrozné pokoušet se změnit svoje zvyky právě teď.
"Počkej," řekla jsem, objala ho kolem ramen a těsně se k němu přitiskla. Uvolnila jsem si z pod přikrývky jedu nohu a omotala mu ji kolem pasu. "Cvičení dělá mistry."
Zachechtal se. "Tak to bychom měli být docela blízko dokonalosti, nebo ne? Spala jsi vůbec alespoň jednou za poslední měsíc?"
"Ale tohle je generální zkouška," připomněla jsem mu, "a my máme jenom omezenou dobu na nácvik. Nemáme čas na hraní podle pravidel."
Myslela jsem, že se začne smát, ale neodpověděl a jeho tělo znehybnělo nenadálým stresem. Zlato v jeho očích ztvrdlo.
Zamyslela jsem se nad svými slovy a uvědomila si, co v nich mohl slyšet.
"Belo…," zašeptal.
"Nezačínej s tím zase," řekla jsem. "Dohoda je dohoda."
"Já nevím. Je tak těžký soustředit se, když si takhle se mnou. Já - já nedokážu racionálně uvažovat. Ztrácím nad sebou kontrolu. Mohl bych tě zranit."
"Budu v pořádku."
"Bello…"
"Pšt!" Přitiskla jsem svoje rty na jeho, abych zastavila jeho náhlou úzkost. Slyšela jsem to už předtím. Nedostane se z naší dohody. Ne potom co naléhal, abych si ho nejdřív vzala.
Políbil mě nazpátek, ale už nebyl tak nažhavený jako před chvílí. Obavy, pořád samé obavy. Jak odlišné by to mohlo být, kdyby se o mě pořád nestrachoval. Co by dělal se vším tím volným časem? Musel by si najít nějakou novou zálibu.
"Jak se mají tvoje nohy?" zeptal se.
Vědíc, že to nemyslí doslova, jsem odpověděla. "Skoro upečené."
"Skutečně? Žádné další myšlenky? Ještě není pozdě změnit názor."
"Zkoušíš mě zviklat?"
Zasmál se. "Jen se ujišťuji. Nechci, abys dělala cokoli, čím si nejsi stoprocentně jistá."
"Jsem si jistá tebou. Zbytek budu muset nějak přežít."
Zaváhal a já uvažovala, jestli se mi do nohou ještě někdy vrátí cit.
"Ano?" zeptal se tiše. "Nemyslím svatbu - ale to potom… co René, co Charlie?"
Povzdechla jsem si. "Bude se mi stýskat." Horší bylo, že já budu chybět jim, ale nechtěla jsem mu dát další záminky.
"Angela a Ben, Jessica a Mike."
"Bude se mi stýskat po všech mých kamarádech." Ďábelsky jsem se usmála. "A nejvíc po Mikeovi. Oh, Mike! Jak to bez něj přežiju?"
Zavrčel.
Rozesmála jsem se, ale následně byla opět vážná. "Edwarde, budeme muset projít spoustou věcí. Vím, že to bude těžký, ale tohle je to, co chci. Chci tebe a chci tě navždy. A lidský život pro mě prostě není dost dlouho."
"Navždy osmnáctiletá," zašeptal.
"Všechny ženy o tom sní," poškádlila jsem ho.
"Nikdy změna… nikdy posun vpřed."
"Co to znamená?"
Odpověděl pomalu. "Vzpomínáš si, jak jsme řekli Charliemu, že se budeme brát? A on si myslel, že jsi…těhotná?"
"A uvažoval, že tě zastřelí," hádala jsem se smíchem. "Přiznal to - chvilku to chtěl skutečně udělat."
Neodpověděl.
1.Cast pokracovani za chvíli
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj Blog

Ano 41.8% (110)
Ne je hnusnej 16.7% (44)
Ano je užasnej 18.6% (49)
Ne 22.8% (60)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama